Když trdýlko sedne za volant...

Od doby co jsem se učila v autoškole řídit uběhlo dost let, ale zážitek z první samostatné jízdy zůstane nafurt.

Výuka proběhla, řekla bych fofrem, jízdy byly jen po sídlištích Prahy 8 a 9, podle toho co zrovna kde potřebovala instruktorka zařídit. Věděla jsem, že ke zkouškám se musím nadrtit testy na 100%, protože o získané řidičské praxi jsem docela pochybovala. O technickém vybavení vozidla jsem neměla ani páru. Natankovat jsem také neuměla, v autoškole jsem nikdy necouvala ani mi nikdo neukázal kam se lije voda do odstřikovačů. Testy jsem udělala s jednou chybou- samozřejmě u otázky technického charakteru.Kdo udělal testy, šel ten den  rovnou k jízdám. Šla jsem na řadu jako první. Ještě než přišel policista udělující zkoušku domluvily jsme si s instuktorkou znamení, že pokud za jízdy bude něco blbě, tak začne kašlat.To že jsme vyfasovaly toho nejpřísnějšího policajta nám už zniňovat nemusela, byly jsme s další slečnou vystresované i tak.

Vyjeli jsme. Hned pár metrů od autoškoly zaznělo "zabočit doleva". Nikdy jsem v té ulici nejela. Dala jsem přednost tramvaji a zahnula doleva. Když tramvaj po pár metrech začala přibržďovat, já jela vesele dál.  Instruktorka začala kašlat. Hned mi proběhlo hlavou aááá znamení, něco dělám blbě. Všimla jsem si ještě včas, jak lidi z chodníku se pohnuli směrem k tramvaji a já zabrzdila, že je pustím, v tu ránu mi proběhno hlavou, ježiš zastávka, musím stát automaticky.Tak to jsem zvládla.

Trochu se mi ulevilo.

Když se tramvaj rozjela, s úlevou jsem se vydala jejím směrem...ovšem po pár metrech byla značka přikázaný směr doprava, rovně směla jen tramvaj. Učitelka začala kašlat, bylo jí jasné, že jedu rovně, když nemám blinkr, a já jela. Kašel zesiloval už v tuberácký, instruktorka rudá a mě trklo, že je něco špatně... na poslední možnou vteřinu jsem zaregistrovala přikázaný směr doprava a trochu ve zmatku hodila blinkr a stočila prudce volant.

Instuktorka lapala po dechu otočená k okýnku a policajt zezadu něco hodně nepříjemně zabručel. Přestože jsem mu nerozuměla ani slovo myslela jsem, že je to jasný, řidičák mi nedá. Pak už jenom nepříjemně štěkal "doleva"," rovně" a já rezignovala, věděla jsem, že už je všechno fuk.Všechny jeho další nástrahy jako přednost z prava, pravidlo pravé ruky, stopku a další už jsem odjela bez zaškobrtnutí.

Když jsme se vyměnily s další slečnou, která byla snad ještě nervoznější než já, její jízdu jsem ale už vůbec nevnímala, nadávala jsem si v duchu, že budu muset na opravnou zkoušku, jak jsem nemožná a podobně.

Tím větší překvapení pro mě bylo, když instuktorka po návratu ze zkušebních jízd zmizela v učebnách a když se vrátila, řekla, že já jsem prošla a slečna ne. Myslím, že svou roli sehrály získané body v testu.

Byla jsem najednou hrozně šťastná.

Po té, co jsem si vyzvedla řidičák, přesně v den mého svátku, už jsem měla koupené auto od známého. Můj první vůůz byl Fiat 125 tzv. maluch bílé barvy, s úplně shnilým spodkem, o čemž jsem neměla páru. Ani nebudu zmiňovat, za kolik jsem ho pořídila , ale to je fuk, měla jsem z něj radost.

Když mi ho kluci dovezli před dům, vysvětlili jak se startuje, co je sytič a jak fungují světla, zeptali se jestli mají jet první jízdu se mnou, řekla jsem, že to zvládnu.

Upozornili mě, že tam není moc benzínu, že si brzy budu muset natankovat.

Hmm, řekla jsem si, to bude zajímavé, jak se to asi dělá?

Sedla jsem do auta, 10 krát jsem si představila v hlavě cestu dlouhou asi 200m, kterou jsem chtěla právě absolvovat, nadechla se.., vydechla.., nastartovala a jela na nedaleké parkoviště, kde jsem hodlala trénovat couvání a vůbec se s autem trochu víc seznámit.

To že to nebyla Felicie ve které jsem jezdila v autoškole a stěží se dalo otočit volantem, co skřípal, startování byla další zkouška zdatnosti a brždění bylo takové nějaké spomalené, to všechno jsem brala jako holý fakt za to, že mám prostě ojeté auto. Že bylo ale ve stavu "životu nebezpečno" zjistil až po pár měsících můj táta, když mu moje vyprávění o technických specialitkách připadalo podezřelé a vyžádal si auto k prohlídce.Startování dřevěným kolíkem uprostřed křižovatky za troubení klaksonů netrpělivců, který pohotovostně ležel pod sedadlem a jehož návod k použití mi vysvětlil kamarád pro případ, že nastane kritická situace, která nejenže nastala, ale jinak už pak auto ani nestartovalo, nebo moje líčení situace, kdy brzdím už cca 50m před křižovatkou na kopci a nejen že nedobrzdím včas, ale ocitám se na červenou stojící přesně uprostřed frekventované křižovatky pod kopcem,  nedaleko mojí tehdejší práce tátu málem braly mrákoty. Já na tento fakt už byla zvyklá.

 Když už jsem jezdila ten první den na parkovišti asi hodinu, kontrolka svítila hladově, rozhodla jsem se,že pojedu tedy poprvé natankovat.

Bylo vedro a tak jsem si venku svlékla svetr, oběhla auto a dveřmi spolujezdce hodila svetr na zadní sedadlo. Zabouchnutí dveří sehrálo hlavní roli v tom, co mělo následovat.

V hlavě jsem si představila nejbližší čerpací stanici vzdálenou asi 2 km, několikrát si přehrála v hlavě cestu k ní, nádech- výdech a vyrazila jsem.

Križovatka, semafor, první pravá, rovinka, esíčko, rovinka a téčková křižovatka a hned vpravo čerpací stanice. Vše proběhlo v naprosté pohodě, můj pocit seběvědomé řidičky sílil, až do doby, kdy při odbočování vpravo a najíždění ke stojanu se mi zničehonic otevřely dveře u spolujezdce...

Nevim co to bylo za instinkt, ale pustila jsem volant a máchnutím do prázdna jsem se snažila dveře zachytit ve snaze je přibouchnout.. ztratila jsem kontrolu nad stále ještě jedoucím maluchem, který se vyhoupl na ostůvek a zabrztil se nárazem o stojan.

Okamžitě jsem ztratila pocit sebevědomé řidičky a chlácholila se, že to co bude následovat zachrání možná trošku snad to, že mám ještě "mokrý" řidičák.

K mé smůle obsluha čerpací stanice byl dvoumetrová nabušená pokérovaná hora svalů , která právě opodál venku vykuřovala s jakousi vyhihňanou blondýnkou. Staženými okýnky jsem slyšela hluboký hlas co se stále přibližoval a hulákal na celou stanici ..."co je to za krá.., to sem neviděl...vždyť jsme mohli vybouchnout"..Slovem vybouchnout setřel moje prvotní uchlácholení se, že se přece nic moc nestalo.

Rozklepala jsem se jako ratlík a začala zmateně hledat doklady. Hora stála u auta, kroutila hlavou a já jí podávala svoje průkazy...řekl něco ve smyslu, že to nechce a že volá policajty...rozklepala jsem se ještě víc. Sedla jsem do auta a automaticky sáhla po cigaretách, už jsem jednu měla v puse, když mi naštěstí došlo, že stojim uprostřed čerpací stanice zapíchlá do stojanu, odkud možná zrovna něco uniká a v hlavě jsem měla rázem pohled čerpací stanice lehlé popelem a titulek v Blesku: Nepozorná řidička vyhodila benzínovou pumpu do vzduchu..

Čerpadlářův vztek byl stále patrný, když mě s odchodem k telefonu stále častoval nadávkami.Opodál stálo auto a tankující muž, gentleman horu masa okřiknul, ať se uklidní, jestli si nevšiml, že jsem už tak dost vynervovaná..přišel ke mně a na jeho slova nezapomenu. Zeptal se strašně přívětivým, klidným hlasem jestli jsem v pořádku a "hlavně klid, ono se tolik nestalo, jen pár pomačkaných plechů"...zmohla jsem se jen na pípnutí "děkuju" a nejradši bych se mu schoulela do náruče a začala bulet. Ještě než odjel, zeptal se jestli to zvládnu, usmála jsem se, kývla hlavou, že jo i když jsem si tím nebyla vůbec jistá.

Když přijeli policajti, okamžitě k nim čerpadlář běžel pomalu s otevřenou náručí, panáčkoval kolem nich s kartonem Marlborek, vysvětloval situaci a já si připadala ještě bezradnější, cítila jsem převahu 3 proti jedné. Když si mě pak zavolali do auta k vypsání protokolu a já naprosto odevzdaně šla, děj se vůle.. k mému obrovskému překvapení se mnou mluvili jako bych právě vyplivla žvejkačku na chodník.

Když pak sdělili čerpadláři, že se vše vyřeší blokovou pokutou na místě, v jeho obličeji se objevil výraz, co říkal...no to si snad dělají legraci..klepeta, vazba, pokuta a veřejně prospěšné práce..vypadalo, že se mu honí hlavou a kdyby to šlo, dá mě nad sještě veřejně lynčovat.

No blbec na druhou...

Když se mezitím setmělo, vše bylo sepsáno a já mohla odejít ke svému autu, které už bylo odstaveno stranou s hrůzou jsem zjistila, že jsem zapoměla jak se zapínají světla. Policajti stáli za mnou a tak jsem hýbala a mačkala čudlíky a jakoby nenápadně jsem obíhala auto, jestli UŽ svítí.

Do toho ještě přišel čerpadlář, už vychladlý, s dotazem jestli jsem si náááhodou původně nepřijela natankovat...zakoktala jsem " to je dobrý" nastartovala a rychle zmizela s prázdnou nádrží....

Tato historka pobavila dost mých známých, když jsem jim jí u vínka někdy i opakovaně vyprávěla. Jo, život někdy vypadá jako jedna velká katastrofa, je fajn, když se podobným historkám můžeme s odstupem času ve zdraví zasmát. Přeju si, mít to tak vždycky.