Když jsem byla malá a ve třídě se objevil někdo ze spolužáků se sádrou na ruce nebo noze, ohromně jsem mu tu sádru záviděla.
Nejen že jsem moc nemarodila, nepovedlo se mi nikdy během školní docházky si cokoliv zlomit. Zato některé holky měly ruku v sádře i opakovaně!
Já to taky tak chtěla….nemusela bych psát, nemusela bych nosit aktovku, pomáhali by mi se oblíkat, nemusela bych na tělák, teda seděla bych na lavičce a koukala na ostatní jak se potí. Jééé to by bylo. Tělák byl nejhnusnější předmět a zrušila bych ho i dneska, kdybych musela chodit do školy.
Když slovenská babička říkala, že mám pevné kosti, byla jsem na to nakonec pyšná a smířila se s tím, že s pevnýma kostma si nejspíš nic nezlomím. Asi mám něco, co jen tak někdo nemá... myslela jsem si hrdě.
Postupem času, hlavně v období na střední škole se mi stávalo tak 1-2 krát do roka, že jsem si vymkla kotník…bolest jak blázen, modrá a pak zelená noha, obinadlo a úleva z těláku…to jediné super.
Když jsem si jednou napodruhé vymkla kotník už týden vymknutý, dostala jsem pro jistotu moji vysněnou sádru. To byla paráda. Připadala jsem si děsně důležitá, ale jen do doby, než se odjíždělo v rámci školy na exkurzi do vinných sklípků na Moravu.
Když jsem se dobelhala k autobusu, třídní kouknul na nohu a řekl..Gusmanová blázníš ? nene, ty nepojedeš, nebudu riskovat, že mi tam někde uklouzneš, budeš ty dva dny, co tu nebudeme chodit do 3.A. Bylo mi do breku, marně holky třídního přemlouvaly, zaklaply se dveře autobusu a já zůstala se svou sádrou stát na chodníku. V tu chvíli jsem jí nenáviděla. Najednou bych jí nejradši rozmlátila, zahodila, noha pod ní byla už určitě v pohodě.
Třída si užívala ve sklípku, opíjeli se vínem v rámci vyučování…“degustovali“ dva dny a já sama se sádrou na intru.
Nohu jsem si vymkla ještě několikrát jednou dokonce obě najednou, ale protože jsem měla už praxi, věděla jsem, že to musím okamžitě rozchodit, žádné fňukání, vstát a chodit, svižně…
Další oblastí úrazů jsou moje holeně.
Jednou jsem upadla na eskalátorech v metru. Připadala jsem si tenkrát strašně "za dámu", měla jsem bílej kožíšek, bylo mi asi dvacet.Zaškobrtla se mi bota na podpatku a už jsem letěla po hlavě. Skončila jsem v poloze na 4, ale protože jsem ležela hlavou dolů na stále jedoucích schodech, odnesly to právě holeně, které se mi svezly po zubatých zakončeních schodů…
Byla to přesně ta situace, kdy se říká – málem se bolestí počůrala.
Měla jsem dojem, že už se nepostavím, ovšem konec eskalátoru se rychlostí blížil a já už se viděla skřípnutá do kovového polykače schodů, který zas nahoře schody plival na další okružní jízdu. Schody mě vyhodily na mramorovou dlažbu.
Podotýkám, že jsem opilá nebyla, bylo to za bílého dne, všude spousta čumilů, já roztrhaný silonky, zlomený podpatek, bílý kožíšek už nebyl bílý a tím pádem pro mě odpoledne„ za dámu“ skončilo.
Na holeni mám dodnes vroubky.
Když jsem se nastěhovala sem, kde teď bydlím, to by nebylo, abych to tu také nepokřtila a tak jsem hodila ústa hned dvakrát po sobě. Nejdřív, když jsem šla na vínko s panem podnikatelem, který se mi moc líbil, hodila jsem jedny ústa přímo v jeho zorném poli.
Pár dní nato, opět mrzlo. Právě jsme s paní z 6. patra vycházely obě naráz z domu a protože jsem stála daleko od zábradlí, rozhodla jsem se, že teda schody sejdu v podpadcích bez podpory zábradlí. Jéénže.. šmyk , zadupkala jsem ještě párkárt na místě ve snaze udržet balanc, marně. Opět hlavou napřed letim z 8. schodu,… duc duc duc poslední tři, ještě mě pleskne letící noťas přes hlavu a já tradičně zase na 4 a z docela malé blízkosti pozoruji kamínky v asfaltu. Kolem dokola vysypaná kabelka a paní s vyděšeným výrazem říká…nestalo se vám nic????????
Statečné - Néééé, kdepak, v pohóódě, snažím se vtipkovat a mávnu ztuhlou rukou, jako by se mi to stávalo denně. Zas ta tupá bolest, zas pocit, že už nevstanu a že to snad tentokrát i pustim…
Nepustila.
Dobelhala jsem se do auta a až tam jsem se rozbulela, abych si ulevila.
No a můj poslední úraz, ten se ještě hojí.
Pekla jsem večer koláč.
Vyndala jsem ho z horkovzdušné trouby a dvířka nechala otevřená.
Normálně se v noci nebudím ani na pití ani na záchod, tentokrát mě ale žízeň vzbudila, a protože je mi postel v noci královstvím, rychle do ní pospíchám. Chvátala jsem se napít, abych už zas byla ve vyhřáté peřině.
Šla jsem rychle a po tmě.
Náraz o boční stěnu skleněných těžkých dvířek od trouby mě doslova paralyzoval, a protože chvíli trvalo, než mi adrenalinový šok dovolil pochopit co se stalo a probudil ještě spící zbytek mé mozkové kůry, stála jsem jak přikovaná pár vteřin, než se propojily všechny nervové dráhy a řekly si vzájemně, že to fakt byla pecka a vyslaly signál - bolest jako ….!!!!
Už od předposledního úrazu jsem si řekla, že nenechám nic náhodě a vzhledem k tomu, že do toho i dělám, pojistila jsem se. Za tuhle poslední nehodu jsem dostala odškodné 8 tisíc Kč.
Asi bych si měla jít koupit chrániče, já vím, ale já jsem si udělala jinou radost…
