Hledat práci? - recept jak se cítit méněcenná...

Hledám práci. Už přibližně dva měsíce, dvakrát v týdnu odesílám svůj životopis na 40 inzerátů ze všech vybraných nejznámějších serverů nabízejících zaměstnání. Na většině z nich jsem si životopis i zaregistrovala.

Vybírám si samozřejmě pozice, které odpovídají buď mému vzdělání, nebo praxi, zkouším i obory podobné tomu co znám a umím, ale i tak vždy přijde stejná odpověď, někdy až po měsíci, kdy už nevím přesně na co jsem psala. Někdy taky nepřijde žádná.

Pokaždé, když otevřu svůj email a tam stojí věta : „Je nám velice líto, ale dali jsme přednost jinému uchazeči, který se vzhledem k požadavkům hodí lépe pro tuto pozici“, je mi nanic. Neubráním se poslední dobou pocitu, že na trhu práce si stojím někde na chvostu mezi uchazeči.

 Začínám mít pocit, že když nemám vysokou školu nebo minimálně titul Bc. můj životopis letí do koše.

Moje kamarádka a jedna kolegyně se nedávno zúčastnily oslovování a dotazování návštěvníků pracovního veletrhu. Sešlo se jim asi 40 životopisů a já jsem seděla jako pozorovatel u jejich vyhodnocování. Přibližně 80% těchto životopisů patřilo vysokoškolsky vzdělaným lidem, kteří pracovali na různých vysokých pozicích, od manažerských, až po oblastní ředitele apod. Byli to lidé ve věku 35 – 50 let a většinou z Prahy. Nestačila jsem se divit, jak to, že tito lidé nemohou sehnat práci?

Kamarádka mi tenkrát řekla : „ Tak se na to podívej, a ty bys chtěla hledat zaměstnání? S touhle silnou konkurencí nemáme šanci. My musíme prostě podnikat na vlastní pěst, jinou možnost nemáme“. Myslela my – středoškolačky s maturitou. Studovaly jsme spolu.

Zdá se, že se můžu „jít klouzat“ , když nemám AJ slovem a písmem, ale pouze komunikativní úroveň, nemám titul, nebo nemám zkušenost v konkrétní pozici minimálně 2 roky. A to se jedná například o administrativní pracovnice, referentky nebo recepční do firem, kde je nástupní plat okolo 17 000Kč.

Marně píši v motivačním dopisu, že administrativa byla součástí všech mých profesí za posledních 7 let, jen se lišila podle daného oboru.

Další pro mě zarážející informací bylo, když na pozici pokladníka, v jednom mém předchozím zaměstnání vyhlásili už před pár lety konkurz a od nynější kolegyně, která se tohoto konkurzu zúčastnila z vyprávění poslouchám, že konkurz probíhal v angličtině – dobře, je to anglická společnost- ale úroveň angličtiny a celkový dojem z konkurzu byl, jakoby přijímali manažera, podle požadavků, jaké na uchazeče měli. Všichni vybraní měli VŠ a všichni měli z konkurzu dojem, že se časem vypracují na vyšší pozice. Pokladník podepisuje smlouvu na 17 000 Kč hrubého. To, že tento kandidát je nadšen, že byl přijat, protože se doteď setkal s tím, že je absolvent a nemá praxi, nebo že je VŠ a firma ho „nemůže zaplatit“ chápu. Za tento plat vydrží zhruba 2-3 měsíce, než zjistí, že nemá šanci povýšit, je jen obyčejný pokladník, kterým zůstane, automaticky dělá i různé práce nad rámec své pozice a ještě se od něho očekává, aby byl maximálně flexibilní v rozpisech služeb a bral i přesčasy.

Společnosti je údajně úplně jedno, že dotyčný po 3 měsících skončí, protože je frustrovaný a pro toto nestudoval VŠ, mají kupu podobných životopisů a tak zaměstnance tzv. „točí“.

Mně nad tím zůstává jen rozum stát.

Když vezmu zmíněné v úvahu, vlastně už se ani nedivím, že můj životopis nejspíš nikdo ani nečte.

Koho dneska zajímá osobnost člověka? Že srším nápady, když se pro něco nadchnu, to že jsem měla odvahu jako samoživitelka bez jakékoliv pomoci si sama zřídit a provozovat vlastní obchod a také restauraci se všemi zádrhely, které toto obnáší, že jsem 6 let cestovala pracovně do zahraničí, absolvovala spoustu školení a seminářů, průběžně se vzdělávám a získávám nové certifikáty a osvědčení, baví mě být mezi lidmi, komunikovat s nimi?

V roce 1998 jsem se přihlásila na inzerát: hledáme servírku pro Jídelní a lůžkové vozy(JLV), nejlépe SHŠ. Tenkrát jsem pracovala v jedné vyhlášené americké restauraci a protože jsme si nepadli s novým manažerem téměř nikdo do noty a svou roli sehrála i tzv. „ponorka“( období stagnace, kdy už máte pocit, že nemáte co ze sebe vydat navíc a je nejlepší změnit místo) , poslala jsem životopis s motivačním dopisem. Už jsem se viděla, jak jezdím ve vlaku a vlastně si tak trochu splním sen letušky, když budu obsluhovat cestující na trasách do zahraničí. Žila jsem tím a byla přesvědčená, že přesně zapadám do požadavků budoucího zaměstnavatele. Jenže se mi nikdo neozval a tak jsem o pauze zavolala na telefonní číslo, které jsem vyhledala v seznamu a bylo mi sděleno slovy  jakési paní s odměřeným tónem, že nikoho už nepřijímají, že to mám zkusit za půl roku. Byla jsem zdrcená. Žila jsem týden v očekávání, že mi zavolají, že mě berou a teď tohle. Nedalo mi to a prohodila jsem si směnu a druhý den se do centrály JLV vydala osobně. Zaťukala na dveře personálního oddělení a na vyzvání vstoupila. Pan Pátek právě telefonoval a tak jsem se na kývnutí posadila. Když dotelefonoval, vybafla jsem ze sebe, že jsem se přišla připomenout, protože jsem na inzerát posílala životopis, tak až se pozice uvolní, aby o mně věděli. Pan Pátek se otočil na židli, vytáhl ze skříňky nějaké papíry a zeptal se,“ vy jste slečna Gusmanová? Kdy můžete nastoupit?“

....Jezdila jsem u JLV následujících 6 let do nástupu na mateřskou.

Napadlo mě zopakovat tento postup, ale jsme v roce 2013 a bohužel mi  adresa zaměstnavatele bude nejspíš k ničemu, protože nábor zaměstnanců provádí dnes agentury. Přesto by mě zajímalo, co za člověka sedí v takové agentuře a jakým způsobem vyhodnocuje tyto životopisy. Možná si už ani neuvědomuje, že drží jeden lidský život, který čeká, jako zboží v regálu, až si ho někdo vybere.

Hrůza.

Takhle si fakt připadat nechci.

Čím víc odpovědí odešlu přímou úměrou se snižuje moje víra v to, že nějaké zaměstnání najdu. Možná opravdu zas začnu podnikat, protože mi nic jiného nezbude.

Myslím, že se k tomuto tématu ještě brzy vrátím, zatím se jdu obrnět trpělivostí a jdu vyhledat konkrétní firmy, které by mohly potřebovat někoho jako jsem já. Uvidíme…