Ve čtyřiceti studovat vejšku je o nervy.Červen byl akční, ale už v květnu bylo o zábavu postaráno. Pro neznalé bych ráda uvedla, že završení bakalářského studia státní zkouškou na vysoké škole předchází odevzdání bakalářské práce.
Poprvé jsem se dostavila na studijní oddělení s předem zcela jasným záměrem, že odevzdám dva svázané výtisky své doslova vypocené práce a s úlevou odškrtnu jednu důležitou povinnost. Vlastně jsem se na studijní dostavila už s pocitem, že mám hotovo. Studijní referentka avšak záhy, po prolistování zjistila, že mám v práci o jednu nežádoucí stránku navíc a také se mi, absolutně nevím jak, vloudilo na každou stránku logo školy, které by tam sice s přimhouřením očí všech referentek i vedoucí studijního oddělení mohlo být, ale nesmělo by být uříznuté v horní třetině, jak jsem ho měla já.
Bylo mi sděleno, že výtisky musím nechat svázat ve správné podobě znovu. Polil mě studený pot. Věděla jsem úplně přesně, co to obnáší… večer v žádném případě nestrávím na zahrádce s vínem v ruce, jak jsem si plánovala, ale budu se s tou blbou bakalářkou, nad kterou jsem strávila poslední dva měsíce intenzivním přepisováním, úpravami, mazáním a znovu zadáváním, aby normostrany vyšly v udávaném počtu, mořit, až nad ní, nedodělanou, zase usnu. Nejdřív jsem měla náběh na vztek, který ale vzápětí udusala vedoucí oddělení, když mi konejšivým hlasem sdělila, že nemám věšet hlavu, že mi desky v tiskárně jistě ponechají a zaplatím pouze nové svázání stránek. Trochu se mi ulevilo. Ne snad kvůli deskám, ale hlas vedoucí zněl tak utěšujícím tónem, že mě později napadlo, že zřejmě nejsem první, o koho se tu pokoušel záchvat vzteku. Jsou to profesionálky.
Druhý pokus proběhl napůl v očekávání a napůl v napětí, že se budem prát a budu jim to muset vnutit všemi prostředky. Nepodařilo se. Tentokrát kontrolu prováděla jiná referentka, než poprvé, a ta si všimla špatného číslování stránek, což shledala jako problém, který se opravdu nedá přehlédnout ,a tak mi s velice milým úsměvem desky podávala přes stůl zpátky. Moje ruce stávkovaly. Visely kolmo k zemi a ani náhodou se nehodlaly natáhnout pro ve vzduchem se tetelící opakovaně nabízené. Zkoušela jsem s křečovitým úsměvem neoblomnou referentku zlomit svou pitomoučkou větou : ..“toho si nikdo nevšimne“. Prý všimne. Sklopila jsem hlavu, ruce donutila k poslušnosti, chňapla jsem tu hrůzu a zmizela pryč, aby neviděly, jak se mi zaplavily oči. V autě jsem se vybulela vztekem a pak lítostí nad sebou samou, jaká já jsem chudinka, jak mi všichni ubližujou, jak tu práci nenávidím, jak je svět nespravedlivej….
Třetí pokus proběhl v duchu, že je mi už úplně jedno, jestli mi tu práci vrátí. Byla jsem rozhodnutá zkoušku v tom případě přeložit na září. Taky jsem si řekla, že už ty emoce pustim, protože potřetí to přece není možný, aby mi jí vrátily, bude to jejich vina!, mají to pořádně zkontrolovat hned napoprvý. Jinak za sebe neručim. Vyskočim tam na stůl a rozdupu jim tam ty jejich diáře, tužky budou lítat vzduchem, vlítnu na všechny stoly a budu tam kopat do všech pečlivě vyskládaných stohů papírů a budu u toho tancovat makarenu. Je mi všechno jedno..
Na potřetí to vyšlo. Hlasitě jsem udělala UFFF, až mi málem vylítla slina. I slečna referentka se na mě s úlevou usmála, jako by snad tušila, co by následovalo, kdyby neřekla to svoje „ v pořádku“.
