Jak co nejlépe přežít covidovou dobu? Řeší to celý svět. A z anglosaského světa mne nedávno zaujal slogan: Reduce your screentime! Myslím, že tento anglický novotvar „screentime“ se docela vydařil. Zahrnuje totiž…
…nejen čas u přenosného či stolního počítače, ale čas u jakékoliv „screen“, tedy u jakékoliv obrazovky. U tabletu, u dotykového chytrého mobilu, který dnes má už drtivá většina obyvatel. Ale také u televizní obrazovky.
Náročná doba pandemie je jako lupa, jako zvětšovací sklo, které zesiluje všechny průšvihy v politice a v řízení státu, obnažuje drsný sobecký pragmatismus řady lidí. Šlendrián, nekázeň a nezodpovědnost už se nedaří zakrýt, dere se ven a promítá do různých zpoždění a nadělaných obřích dluhů; do statistik, které nás řadí někam na chvost Evropy.
Tak co s tím? Nadávat a nadávat?
Jistě, trochu se uleví. Ale pouhým nadáváním si ve své situaci nepolepšíme. Raději bych doporučil sáhnout po moudrém úsloví, že pomocnou ruku najdeš (i v době covidu) na konci svého ramene.
Co můžeme dělat, abychom na konci neveselého období byli „bez ztráty kytičky“, svěží, výkonní, schopní rvát se se životem jako dřív?
Anglicky mluvící svět ústy chytrých poradců psychologů radí: Omezte svůj čas u obrazovek. Reduce your screentime. Člověk si zbytečně jednostranně namáhá oči. Hrbí se, nepohybuje se, tělesně chátrá. Tloustne. A z toho, co si na displejích přečte, poslechne a uvidí, se může zavrtat do stále se zrychlující smyčky pesimismu až beznaděje.
Konkrétně – což takhle:
Hodinu po vstanutí a dvě hodiny před spaním nesledovat sociální sítě. Ono se to tam bez vašich zásahů a postů nezblázní. Po tuto dobu by bylo nejlepší nesledovat své mobily vůbec.
Tu ranní hodinu po vstanutí věnovat aspoň částečně sobě samým. Nevyskakovat z postele rovnou do uspěchaných problémů, ale třeba pět minut poležet, vnímat vlastní dech, vnímat své okolí; těšit se, že to základní v našem těle funguje. Srdce bije, krev proudí, oči vidí, uši slyší… A pokud je taková situace – a že většinou je – vychutnat si radost, že nás nic nějak krutě nebolí.
Neplánovat si příliš ctižádostivě denní dávku různých pracovních úkolů. Práce, home office – jistě, pokud je to nutné. Avšak – mezi úkoly pracovními sem tam teplou sprchu, sem tam kousek jógy (mně se líbí třeba Pozdrav slunci nebo Pět Tibeťanů) nebo jiného tělesného cvičení. Věnování se dětem. Pak vždy máte za několika kousky nebo kusy práce kousek nebo kus radosti – a při večerním ohlédnutí se lehčeji navozuje pocit spokojenosti a vděku, že ten den nebyl promarněný. Jádro pudla tkví v tom, že se ty radosti předem naplánují, nejlépe na pevný čas od-do.
Číst aspoň dvacet minut nějakou dobrou knihu, naučnou nebo beletristickou – a dělat si vlastní kreativní poznámky. I z beletrie se dají vypisovat třeba šikovné citace. Můžete se k nim časem vrátit – a mít z četby trvalejší a širší obohacení osobnosti než bez těch poznámek.
Poslouchat se sluchátky na uších. Sluchátka nejsou screen. Poslouchat hudbu je fajn. A ještě lepší je navyknout si poslouchat deset minut denně nějaký anglický text. Rodilí Angličané, jak známo, většinou příšerně melou, vyslovují jakž takž jen významová slova a místo těch nevýznamových jen pazvuky. Často je těžko vyluštit, kde v řeči rodilce jedno slovo končí a jiné začíná. Semletí i několika slov do pazvuku jednoho jediného – v tom jsou angličtí rodilí mluvčí zběhlými „mistry“. Tak naslouchejte, nenechávejte se stresovat občasnými úseky neporozumění. A zjistíte perfektní věc – těch úseků neporozumění bude postupně ubývat. Vydržíte-li to dvacetkrát za sebou ve frekvenci minimálně třikrát týdně, stává se to rutinou, nemusíte se pak dále už přemáhat, nemusíte zařazovat nepříjemný, psychicky bolestivý proces „vynakládání pevné vůle“.
Zařadit si do denního programu aspoň dvacetiminutovku aerobního cvičení. Rotoped, žebřiny, deka na podlaze – a jede se. S důrazem na ty části těla, kde by se mohl nejnebezpečněji (pro muže) nebo nejošklivěji (pro ženy) ukládat další a další tuk.
Chodit ven – tam, kde je čerstvý vzduch a pokud možno málo dalších lidí. Procházka je fajn, ale aerobně slabá. Běhat však je zvyklý jen málokdo. Ale každý může třeba lesem nebo polem na střídačku vždy sto metrů jít a padesát metrů pomaloučku klusat. Nebo stále jít chůzí, ale vybrat si takovou trasu, kde je to do kopce nebo je tam dost schodů. A šup a šup – jedy běžte z těla ven!
Mluvit s nejbližšími. Bez obrazovek, bez IT pojítek, jen tak. Klidně i spolu zpívejte. Objevte kouzlo klasických pospolitých činností, na které jsme v moderním shonu už skoro zapomněli. Nebojte se svěřovat svým blízkým se svými pocity, nebojte se žádat je o radu s tím, s čím si sami nejste jistí.
Plánovat spolu, co bude, až covid nebude.
A nakonec? Navečer si vzpomeňte aspoň na jednu věc, která se vám dnes podařila. Buďte za ni ve své mysli vděční. Pookřejete nejen vy sami, ale i lidé kolem vás – a to tak hodně, až vás to (velmi příjemně) překvapí.
