Dámy, ženy, slečny, zažily jste toto dilema snad všechny: Muž a žena mají za sebou první seznamovací a sbližovací večeři v příjemné restauraci. Žena je doprovázena až ke dveřím svého bydliště a praví:
Ž: „Děkuji za krásný večer. Tak tady už bydlím.“ (chvíle ticha, pro ženu příjemného, pro muže mučivého k prasknutí)
M: (sebere všechnu svou odvahu, s neuvěřitelnou mužskou statečností potlačí v sobě trýznivé obavy z neúspěchu) „Nepozveš mě nahoru?“
Ž: „Ne, to prosím ne.“ (Co myslí tou větou tato žena? Myslí „zatím ne“ nebo „dneska ne“. Nemá v hlavě jednoznačný pocit, mísí se chtění a nechtění. Těch nechtění je několik velmi silných, z ženského hlediska zcela oprávněně silných…)
Co však slyší v té větě tento muž? Ba každý typický muž? Slyší „nikdy ne“. Geneticky si vybaví lovecký neúspěch a v duchu si zoufá: Selhal jsem. Už nikdy nedokážu být tak vtipný. Už nikdy příště nebudu mít v zásobě tolik skvělých konverzačních namlouvacích fint. Už nikdy příště nedokážu ženě při večeři s takovým zájmem naslouchat. A kdyby se uskutečnila ještě příští večeře, jak mne po ní může žena pozvat nahoru, když mé slovní perly budou méně blyštivé než dnes, kdy jsem ze sebe intelektuálně a společensky dnes vydal opravdu vše? Selhal jsem. Nezbývá mi, než čekat na zázrak, ale nejspíše rovnou na smrt.
Řešení – záchrana od popravy
Žena tam uprostřed noci vnímá mužovo zhroucení velmi silně - o jejích vnímacích schopnostech na mimoslovní sdělování, o jejím takzvaném šestém smyslu, lze pět jen chválu.
A chytrá žena už ví, co má ještě udělat:
Ustoupit a pozvat muže hned napoprvé dále, to se většinou nevyplatí (pokud nejde ženě o známost na jedinou noc). Proč se to nevyplatí, to ona dobře tuší – dnes večer se s mužem vyspí a zítra ho uvidí hučet v kavárně do jiné.
U domovních dveří se má - z ženina hlediska - ještě nějaká ta větička dodat:
1. „Známe se příliš krátce.“ Pro muže to sice není žádný argument, pro něj je znát ženu tři sekundy anebo tři měsíce z hlediska chuti k intimnímu sblížení úplně totéž; ale tato větička je určitě mnohem lepší než nic. I mužský mozek, když sebere všechny své schopnosti, si dokáže odvodit, že při příští schůzce může padnout ženino „známe se už více než krátce“ a že i jiné věci pak mohou být jinak. Ale opakuji, dámy, chce to na straně muže tak velké vzepětí jeho myšlenkových a komunikačních schopností, že zdaleka ne každý muž je toho vůbec schopen.
2. „Dej mi čas.“ To už je mnohem lepší. Muž v tom slyší jasný pokyn. A svět jasných jednoznačných pokynů je jeho světem. Samozřejmě by více uvítal větu typu „poprvé mi budeš moci svléknout podprsenku za dva týdny, tři hodiny a dvacet minut“, ale to je, jak víme milé sestry, v ženském světě typ konverzace naprosto vyloučený.
3. „Nikdy neříkám nikdy.“ Ještě lepší. Proměnlivost pocitů v čase je nyní muži naservírovaná polopatě. A jinak než polopatě muž nevnímá.
4. „Při příští večeři navážeme tam, kde jsme dnes skončili. A jistě zase dojdeme o kus dál.“ Variace na tuto větu (stejný obsah, ale třeba jiná forma, adekvátní situaci) je od ženy vůči muži přímo geniálním tahem. Bez ní si totiž bude jist, že při další společné večeři začne všechno od samého začátku. A když od začátku, proč by tedy nepozval za týden na večeři kteroukoliv jinou atraktivní ženu místo vás? Vy jste jej právě ujistila, že s vámi už má náskok, že s vámi to bude mít - nebojte se těch slov – časem lehčí, méně namáhavé. Ta slova jsou asi trochu urážející pro vás, ale nezbytná pro něj.
To je pro tuto chvíli vše. Můžete diskutovat.
