Znal jsem jej osobně, takže pár řádek napsaných sem vnímám jako svoji povinnost. Vzpomeňte si, přátelé, se mnou...
První můj kontakt s docentem Dolečkem byl dopisem, ještě tím klasickým papírovým. Chtěl jsem dále propagovat vynikajícího endokrinologa a dietologa, tehdy ještě docenta, který proslul svým slavným televizním seriálem Nebezpečný svět kalorií.
Dělal jsem s ním celostránkové interview do novin, i s fotkou. Rozhovor začínal tím tehdy známým vtipem:
Doleček říká nejez, nejez,
Sakmar říká rob, rob,
takže co vlastně člověk z toho života má...
Kdo byl Sakmar, to jistě někdo z diskutujících níže doplní.
Rajko na moje novinářské otázky neodpovídal do magnetofonu, ale psal je rovnou do psacího stroje. Pravý profík. Už jsem nemusel ani slůvko nijak editovat. V tuto chvíli jsem od svého archívu daleko, ale jistě tam tu novinovou stránku jindy dokážu najít.
Pak jsme s Rajkem demonstrovali nejspíše „první e-mailování na světě“ před vzdálené počítače – zhlédnout to můžete na konci tohoto videa. Celkem krátkého. Z roku 1986(!).
S Rajkem Dolečkem a Radimem Uzlem jsme v osmdesátých letech točili v ostravské redakci Československé televize zajímavé a potřebné vzdělávací seriály. Ostravská vzdělávací redakce, vzdálená od žabomyších bojů Kavčích hor, mohla průkopnicky vyrábět docela rozumné a užitečné věci.
Čas běžel – a Radim Uzel nakonec neodolal pražskému vábení. Rajko a já jsme odolali. I když mám poslední roky nejvíce práce v Praze (i dnes a zítra zde učím) – tak si přesto myslím, že když člověk má trvalé bydliště například na Moravě, že tím není nižší forma života oproti občanu Hradce, Prahy, Plzně. A rozhodně tím svým bydlištěm není menší odborník než třeba profesor Oxfordu nebo Harvardu.
Rajko Doleček se jistě těm svým kolegům z univerzit tolik opěvovaného Západu přinejmenším vyrovnal. Soudím, že od obezity méně či více pomohl statisícům lidí.
Když měl slavnostně obdržet profesuru, těšil se na přímé setkání s prezidentem, jak bývá u jmenování profesorů zvykem a slušností. Ale pan Havel měl zrovna cosi důležitého jiného na práci, a tak jmenování za něj provedl jeden z jeho relativně bezvýznamných lidí z kanceláře. Paní Dolečková z toho měla vztek na celý život. „Myslela jsem, že mně porazí, když se v té slavné hradní místnosti místo Havla objevil ten skřet,“ řekla mi jednou.
Rajka jsem naposledy viděl asi před půl rokem v areálu Beskydského rehabilitačního centra; šel z nějaké procedury, byl plný elánu a srdečnosti.
Snad až do posledních dnů života ordinoval.
Měl též celý život velmi zdravý a přirozený vztah k ženám.
Kritici jeho osoby jen dokazují, že mu odborně ani lidsky nesahají ani po podrážky bot. Ani si nezaslouží, abych je nějak dále komentoval.
Takže – Rajko teď radí s dietami tam někde nahoře. Dobře tak.
