Za dlouhé desítky tisíc let existence našeho praprapředka – dávného lovce a bojovníka – se utvářela a postupně stabilizovala v lidské psychice řada emočních nástrojů. S cílem přežít. Snad nejpozoruhodnějším z těchto emočních celků
je celek zvaný agresivita, česky zhruba vztek.
Je to v nás, přetrvává to i v dnešní technické a informatické éře 21. století. Emoční celek „VZTEK“ je - na rozdíl od jiných hlavních emočních celků „strach“ a „smutek“ - nejsložitější. Mimo jiné proto, že byl určen na řešení nejnáročnějších životních situací našeho praprapředka. Na situace „zabij nepřítele, nebo tě zabije on“ a „zabij zvířecí kořist, nebo zemřeš hlady“. Celek VZTEK jen nejbohatěji strukturovaný, má nejvíce hlavních vlastností. Je nejhorším ze všech možných zlých pánů, když se vymkne kontrole. A je nejlepším a nejužitečnějším ze všech možných dobrých sluhů, když se zvládá a využívá ve všech svých úžasných mocných možnostech.
Být vyškolen a prakticky vycvičen v managementu vzteku, tedy v této nejpozoruhodnější součásti systému vědění zvaného EMOČNÍ MANAGEMENT – to je jedna z nejcennějších součástí dnešního vzdělání moderního člověka. Napadl-li vás třeba nyní pojem EMOČNÍ INTELIGENCE, není to zase až tak od věci. V emočním managementu a v managementu vzteku však na rozdíl od emoční inteligence převládá praktická stránka, návyky a dovednosti pro každodenní situace, kdy slupka civilizace praskne a my čelíme znovu nutnosti reagovat nebojácně, silně, rázně a rozhodně. Což je i dnes často.
Z řady vlastností celku VZTEK se omezím jen na několika málo. Jinak by to bylo na celou knihu – a toto je blog článků, nikoliv blog knih.
Především: VZTEK nemá rozum, nemá racionální logiku. Pokud ji v něm chcete najít, tak se uvztekáte už jen z toho, že vám to nejde.
Zadruhé: Vztek (zlost, zuřivost, agresivní závist, zloba, zášť, arogance, hádavost, vztahovačnost, pocit ředitele zeměkoule, šéfovský bossing, domácí násilí, politické předvolební hašteření aj.) si hledá svůj objekt pomocí dvou kritérií – samozřejmě obě jsou jedno nelogičtější než druhé. První kritérium je – kdo je první na ráně. Druhé kritérium – když první na ráně jsou nejméně dva objekty – je to, který z těch objektů se relativně méně agresivně bude bránit; které je slušnější, mírnější.
Důsledky z každodenního života znáte:
Jste třeba zaměstnanec nějaké větší instituce, jeden ze stovek či tisíců, a ta instituce se někomu nezachovala férově. A ten poškozený někdo, když se chce (pochopitelně) tomu bezpráví rázně bránit, se při prvním kontaktu s vaší lidnatou institucí dovolá právě vám. Kdo je podle jeho hlasitých a tvrdých telefonních slov tím vším vinen? No přece vy. Vy a jedině vy. Vy ze sta procent. Zejména když jste slušní a příčí se vám (nebo nemáte možnost) dát stěžovateli coby dopověď rovnou „šutrákem do držky“.
Jste třeba normální standardní manžel/manželka. Vaši partnerku/vašeho partnera potká za den v práci a dopravě spousta malých i větších nepříjemností, které v součtu vyvolají jeho citelný vztek (rozmrzelost, potenciál vybuchnutí). Po příchodu partnerky/partnera domů, po jejím/jeho usednutí v obýváku – kdo je vinen vší tou bídou světa? Vy a zase vy!
A zatřetí k vlastnostem vzteku: Vztek, když se jednou na někoho nebo něco zaměří, tak se to toho objektu (vztek rád tento svůj objekt nazývá „viník“) úplně zavrtá, zakousne – a nepovolí. Děsně nerad se pan VZTEK přenáší z jednoho objektu na jiný. Je rigidní. Má ďábelskou setrvačnost.
Bodejť by se přenášel snadno. Náš praprapředek dávný lovec nemohl uprostřed honění jednoho zajíčka přestat a začít od začátku honit jiného. Nemohl uprostřed potyčky jen tak přestat dotírat na jednoho nepřítele (ještě plně bojeschopného) a začít bojovat s jiným.
Vztek vůči určitému objektu může končit vybitím, tedy porážkou a zničením toho objektu. Ale může také zeslábnout působením času. Vztek – to je maximální emoční energie – a maximální energie s časem radikálně ochabuje. Po ochabnutí, vyprchání, se může dobře přenést jinam. A když už je přenesen na jiný objekt, tak už není na to původním. Vztek je koncentrovaný – buď na jedno, nebo na druhé. Ne na obojí dvojí v jednom okamžiku.
Zneužívání vlastností VZTEKU v politice, propagandě, manipulaci...
Této vlastnosti vzteku zneužívají mocipáni a nezasloužení boháči vůči běžným lidem – činí tak dnes a denně.
Často se říká, že za každým velkým majetkem a každou velkou mocí stojí zločinné svinstvo. Nebudu zase až tak kategorický, ale souhlasím s tím, že tomu tak je ve velké většině případů. (Výjimky toto pravidlo jen potvrzují.)
Svinstvo bezohledníků loketníků deroucích se k moci a miliardám vyvolává vztek normálního běžného člověka. Normální člověk je pobouřen a chce dát loketníkovi aspoň řádně přes hubu. Loketník však – ve snaze své mrzké výhody si udržet - na základě byť i povrchních empirických znalostí vlastně zneužívá vlastností VZTEKU:
- Loketník může být i docela debil, ale zvířecky cítí, že musí u běžného člověka počkat jen chvilku – třeba pár dnů – na odeznění nejprudšího vzteků vůči své osobě – a hned pak svést jeho vztek do jiného koryta. Tím bezpečně shodí vztek toho člověka ze sebe samého. Jak se těm taktikám loketníků často říká? 1. Najít společného nepřítele, i kdyby si ho měl loketník vymyslet. 2. Přebít svou aféru jinou aférou, pokud možno ještě šťavnatější. 3. Vrtěti psem. Všechno toto trojí má jednu psychologickou podstatu – součást vědění managementu vzteku. Machiavelli, poradci mocných mocipánů, píáristé všeho druhu... vždy radí v podstatě totéž.
- Loketník ovládne média a vymývá přes ně lidem mozky odkrýváním jiných afér, jiných událostí, které mají potenciál běžné lidi navztekat. Pokles vzteku v čase vůči jedné určité mediální aféře je v dnešním rychlém světě velmi svižný. Kdo by dnes vrcholně rozčileně diskutoval k měsíc starému blogovému článku? Diskutuje se první den z 80 procent, druhý den z 15 procent... a později to už nestojí za řeč.
- Loketník, aby si udržel moc, rozhádá různé skupiny obyvatelstva. Ano - to je ono klasické "divide et impera" - rozděl a panuj. Vztek, agresivita se zaměří u jedné skupiny obyvatelstva na tu druhou a naopak - a už se nepřenese na toho loketníka mrzkého panovníka. Celkem spolehlivě může zločinný totalitní panovník vládnout, když zvýhodní neschopné, méně pracovité a méně kreativní oproti těm schopným, pilným, kreativním. Ta zvýhodněná lůza ve svém zločinném rovnostářství je ochotna podvádět, bouřit se, přepadat, vraždit - jen když si zachová čerpání i těch výhod od státu, na které podle prosté matematiky nemá nárok. Psal jsem o tom v jiném svém blogu zde na idnesu jako o principu vládnutí P - PP - NP. Průměrní pomocí podprůměrných drží v šachu nadprůměrné. Můžete si ten blogový článek snadno najít. Má už teď více než pět tisíc přečtení. Viz též odkaz zde dole.
Obranou proti loketníkům a jejich zneužívání vlastností lidského VZTEKU je rozum. Jak jinak – proti nerozumu je logicky výborným lékem rozum.
Co nám říká rozum?
- Nezapomínejme tak snadno na veliké svinstvo; nenechejme si je vytěsnit z mysli nějakým svinstvem stokrát menším jen proto, že nám někdo pro odvedení pozornosti to stokrát menší svinstvo naservíroval právě teď.
- Hledejme viníka logičtěji než podle uhozeného pravidla „kdo je první na ráně“.
- Nenechejme se ovládnout tupou emoční závistí. Logicky přemýšlejme, v čem člověk, který se má lépe než my, musel třeba vynaložit více poctivého úsilí, energie, invence. V čem se měl v minulosti třeba hůře než my. Buďme hrdi na svého bohatšího souseda stejně tak jako na českého vrcholového sportovce - a stejně náruživě mu fanděme, ať bohatne ještě více.
- Klaďme si co nejčastěji v emočně náročných situacích starou latinskou otázku „Cui bono?“. Komu to slouží – to, co právě teď vnímáme.
- Učme se číst a vnímat mezi řádky. Co se kde píše, to je jen první, povrchová vrstva sdělení. Ale hned pod ní se nachází to, co by autor textu (nebo videa) rád sdělil, ale nemůže – z důvodů, které si většinou jen trochu přemýšlivý člověk snadno dovodí. A ještě níže se nachází třetí vrstva – co autor sdělení sice ani tak příliš sdělit nechtěl, ale musel; aby vyhověl podle rčení „co je císařovo – císaři“ a též podle rčení „co je dovoleno bohovi, není dovoleno Jovovi“.
- Hledejme souvislosti napříč vědními obory. Učme se vnímat věci a jevy kolem sebe očima technika, filozofa, lékaře, právníka, žurnalisty, psychologa i matematika, filologa i fyzika, soudce i obžalovaného, matky i dcery,...
To vše jako celek je inteligentní vnímání – nejvyšší vývojový stupeň rychločtení a racionálního čtení.
Souvisící článek: https://gruber.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=284066
