Často v komunikaci vystačíme se zdvořilým „prosím, děkuji, dovolte, promiňte“ atp. Buďme rádi – a jen houšť. Ale není pořád konverzační pohoda. Mám pro vás příklad jednoho hnusného triku – a návod, jak se ubránit.
Vybírám dnes jeden příklad ze stovek prakticky možných:
Trikař vám podsouvá, že jste dříve něco řekli, třeba mu včera slíbili něco dnes přinést, ale není to pravda. A dnes do vás pořád ryje ve stylu „…ale ty jsi přece říkal, že…“ a doufá, že vás pomocí zhnusení udolá a bude nakonec trumfovat.
Konkrétně třeba takto:
Trikař: „Ale ty jsi mi včera slíbil, že mi dnes doneseš to a to. Nedonesl jsi, kvůli tobě mi vznikla škoda a…“ (dále jde z jeho úst nic pro vás hezkého).
Vy: „Promiň, nic jsem ti nesliboval.“
Trikař: „Ale sliboval, nevymlouvej se…“
Vy: „Ale nesliboval, neštvi mě…“
Trikař: "Ale sliboval, nezapírej, nelži…“
Agresivita trikaře nabírá na síle, vaše rozčilení logicky návazně také. Včera u vašeho rozhovoru nebyla kamera, nebyly mikrofony, nebyli svědci…
Takže co? Máte dvě varianty své reakce a svého ukončení té trapnosti. Varianty, o nichž platí, že jedna je horší než druhá a třetí neexistuje.
Varianta první: Pokračovat v hovoru, což nikam rozumně nevede. Hrát podle not toho trikaře. Komu by se chtělo?
Varianta druhá: Nepokračovat, skončit jako první, jako první mávnout rukou. Jenže toto si trikař samozřejmě vyloží jako své vítězství – on přece měl v té hádce poslední slovo. A bohužel si toto vyloží jako trikařovo vítězství i všichni ti další, kteří vás eventuálně poslouchají (třeba na poradě).
Co vám zbývá kromě možností „pokračovat“ a „nepokračovat“. Nic, že?
Nebojte se. Můžete a) uhrát solidní remízu, tedy dosáhnout neprohry, b) uhrát tu neprohru s vlastní vychutnávkou.
Nejdříve a): Platí totiž obecné psychologické pravidlo, které už mnoho lidí zachránilo ze zdánlivě beznadějných situací. To pravidlo zní:
Máme-li dvě možnosti, jednu špatnou a druhou špatnou, a třetí možnost není, pak ještě lze použít KOMBINACI těchto dvou možností.
A tudy se vydáte. Nejdříve tedy možnost prvou – aspoň dvakrát trikařovi směle odpovíte, že jste mu opravdu nic neslíbili. Vysíláte mu tím jasný signál „já se z tebe nepo…., nerozpláču, nezaleknu se tě“. Důležitý je zde mimoslovní doprovod – neklopit oči, nešpitat svou promluvu ustrašeným tichým hlasem.
Navážete možností druhou:
Položíte trikařovi řečnickou otázku na tento způsob:
- „Má tohleto cenu?“
- „Prosím tě, vyřeší se tak něco?“
Je třeba tento obsah sdělit trikařovi formou otázky. Kdybyste volili se stejným obsahem větu oznamovací „tohleto nemá cenu“, trikařovo nažhavené oponující podvědomí by vás ještě pozlobilo. Ale otázkou jej navádíte, aby si na to přišel sám. Což se stane. A protože i ten nejzuřivější trikař tomu, na co si přišel sám, věří (nevěřit mu brání jeho EGO, zbytnělé hádkou s vámi), tak se po vaší otázce nachází ve vnitřním zmatku. Projeví se to tak, že nejspíše mlčí a váhá. A po chvilce mlčení se asi otřepe – a pustí ještě jedovatou slinu, kterou už ovšem jen trapně kryje svůj ústup: „No – ty tvoje řečičky – to na mne nezkoušej…“
A v tom okamžiku si vy vzpomenete na zlatou větu velmi schopné političky a manažerky Margaret Tchatcherové.
Znáte ten její citát? Zde je:
„Když mne při náročném vyjednávání protistrana začne osobně napadat nebo urážet, vždy se velice zaraduji. Znamená to, že v rovině věcné protistraně došly argumenty – a že tedy další průběh vyjednávání bude z hlediska věcného hodně snadný.“
A ještě vám dlužím tu variantu vší sebeobrany s vychutnávkou:
Po dvojím odpinknutí trikařovy lži řeknete:
„Ano, jistě, když ty padesátkrát řekneš, že jsem ti něco slíbil, a když já ti padesátkrát podle svého stoprocentního přesvědčení odpovím, že neslíbil, tak se tím náš spor dokonale, a hlavně r-y-c-h-l-e vyřeší. No – kdo je na řadě – aha, ty – tak si zase do mne zaryj, že ´jsem ti včera slíbil´. Stejně nic jiného neumíš…“
Trikařovo oponující podvědomí, nažhavené konfliktem s vámi, chce nade vše nejvíce opak toho, k čemu jej přemlouváte vy. A vy jej přemlouváte, aby si do vás ryl… A on tedy JUST nebude rýt…
Dosáhli jste svého, dosáhli jste nikoliv zázraku, ale maxima možného.
Praktická ukázka uplatnění je názorně zachycena na videu mého vystoupení v Krausově pořadu Uvolněte se prosím. Najdete snadno třeba na youtube. Moderátor na mne po použití této sebeobrany asi čtyři minuty sveřepě mlčel – což se mi navýsost hodilo.
Kdo o tomto tématu přednáší více než třicet let, kdo o něm napsal více než deset bestsellerů, ten může jistě v diskusi pod tímto článkem oprávněně oponovat, ha.
Mějte se fajn a nenaleťte trikařům.
P.S.: Dostal jsem zprda od zkušenějších kolegů blogerů, že zásadní článek o penzích mužů a žen jsem publikoval v sobotu dopoledne – a mnoha lidem to tedy uniklo. Tak si na něj zde níže klikněte nyní; za těch pár dnů neztratil vůbec nic na aktuálnosti. Berte to tak, jako by byl zveřejněn právě teď. Je to můj druhý nejnovější blog zde.
Třetí nejnovější blog už číst nebudete, protože – vzhledem k počtu přečtení – jste jej asi četli (téměř) všichni.
All the best for you!
