Válka s mloky = válka se všemi nepřizpůsobivými menšinami

Kolegyně blogerka Lea Vojteková napsala včera strhující článek „Islám a válka s mloky“, kde cituje velký závěrečný kus tohoto geniálního Čapkova románu. Citace je o (pozdním) prozření pana Povondry, který svou dávnou malou lehkomyslností vlastně nastartoval zkázu celého světa lidí.

Článek Ley Vojtekové je zde. Je dobře, že to někdo takto elegantním způsobem připomněl. Podobná myšlenka mi klíčila v hlavě také už řadu let... „Člověk by křičel a zvedal ruce, jako když vidí, že se vlak řítí na špatnou kolej,“ tak nějak si v tomtéž díle Čapek povzdechl nad marností poučovat nepoučitelné lidstvo o tom, že nebezpečí se nemá podceňovat a že se mu mu včas předcházet. A aby závěr Čapkova románu nevyzněl zase tak katastroficky, byl tam jeho doslov, že se nakonec  mloci stanou na světě panující většinou, a že zase je samotné časem zkosí a porazí ti, kteří se dočasně stali poraženou menšinou – tedy lidé.

Stručně a v kostce – koloběh dějin vidím názorně takto:

1. Na začátku je lidská hloupost. Prostě – příroda naděluje lidem mozkové inteligence a bystré vnímavosti velmi různě. Jsou lidé vnímaví a jsou lidé tupí. Také během vlastního života lidé se svojí větší či menší hřivnou různě zacházejí – v různé míře ji rozvíjejí a kultivují v rodině, škole a vůbec jinde.
2. Hloupost a tupost znamená, že dotyčný některé okolnosti a souvislosti kolem sebe vnímá málo nebo vůbec. Například hlupák bývá velmi málo vnímavý k tomu, co jeho úspěšnější spoluobčan udělal, vypracoval, obětoval navíc oproti němu. Extrémně dobře vnímavý však bývá hlupák k tomu, co si jeho úspěšnější a pracovitější spoluobčan vydobyl, získal. I velkému hlupákovi stačí jeho minimální IQ k tomu, aby viděl a vnímal nápadné znaky - spoluobčanovo větší auto, hezčí dům, vyšší plat. A když má k tomu všemu neschopný hlupák natolik zbytnělé ego, že chce pro sebe za horší práci stejné požitky jako spoluobčan, rodí se závist.
3. Závist nezadržitelně přerůstá v nenávist a chuť úspěšnějším škodit. Tam, kde stát nedá lidem prostor ke konstruktivní závisti (která vyúsťuje v pracovitou snahu vyrovnat se schopnějším), tam je volné pole působnosti pro destruktivní závist.
4. Jak ale škodit, když zákony právního státu trestají poškozování druhých? Inu, musí se najít nějaká příležitost a nějaký způsob, jak tyto zákony obejít nebo jejich moc oslabit. A zde neschopný hlupák, když neumí vsadit na kvalitu, sází na kvantitu. Tj. hledá situaci, kdy těch hodně hloupých bude mnoho. A v historii lidstva často mnoho hloupých a neschopných přebíjí menší počet těch inteligentních.
5. Neschopný hlupák vsadí na podporu nějaké menšiny lidí ještě neschopnějších než je on sám. Je to princip P – PP – NP, o kterém už jsem v obecné rovině blogoval asi před dvěma roky. „Průměrní pomocí podprůměrných útočí na nadprůměrné.“ Průměrní apelují na nejhorší lidské pudy – a u těch podprůměrných se jim to často daří.
6. Nadprůměrní a chytří se brání svým obvyklým způsobem – nikoliv hrubou silou, ale chytrostí, třeba chytrými burcujícími analytickými články. Jenže ty chytré články s plným pochopením čtou zase hlavně jen ti chytří, a množina chytrých tedy nevzrůstá. Hrubá síla kvantity chytrým ani tak moc nepřibývá. U průměrných naopak občasná četba chytrých analýz vyvolá zuřivost, že je někdo odhalil („král je nahý“). Zuřících průměrných tak přibývá. Vzájemně se ujišťují o tom, že když jich určitým způsobem smýšlí mnoho, tak je to více pravda. Jen si přečtěte něco například od Františka Koukolíka o tzv. groupthinku (= skupinové hlouposti), o vzpouře deprivantů. Boj se přiostřuje.
7. Hrubá síla vítězí, průměrní uchvacují moc. A pak to zase historicky velmi, velmi dlouho trvá, než se s tím něco pozitivního stane. Kladu si například otázku, zda třeba obyvatelé současné Itálie a současného Řecka dnes po dvou tisíciletích už dosáhli špičkové světové myslitelské intelektuální úrovně starého Říma a starého Řecka.

Takže – takový je to koloběh: hloupost a tupost – zkreslené vnímání – závist – nenávist – zneužití podprůměrných proti nadprůměrným – zkáza…

                Doslov:

A teď trochu naděje: není to tak pesimistické všude. Například v dnešním Švýcarsku těží tamní obyvatelé z toho, že ti chytří a schopní si ubránili vládu práva a dodržování pravidel; jistě po tvrdých historických bojích a velké snaze. A je po světě více takových skvělých států a regionů podobných Švýcarsku. Chce to jen neustat v obraně správných hodnot, i když jakákoliv obrana se může setkat s protivenstvím a odporem.