Rozhořčení veřejnosti je nepopsatelné. Samozřejmě, život a zdraví je tou nejzákladnější lidskou potřebou a hodnotou. O všech ostatních věcech a oblastech života mohu dumat...
... jedině tehdy, když mi bomba nějakého šílence zrovna netrhá vnitřnosti. Nebo když mi něco takového v blízké budoucnosti nehrozí.
Čím je ten který jedinec inteligentnější, tím více samozřejmě vidí souvislosti. A tím více je rozhořčen nejen střelnými zločiny, ale i zločiny neméně strašnými – tedy váhavostí všech těch, kteří mají v popisu své dobře placené práce jim bránit. Ne tedy jen navenek teatrálně pohoršeně slovně reagovat teprve, až se něco stane; ale preventivně, proaktivně činit tak, aby se to NIKDY nestalo. Vyspělá právní civilizace není o tom, že se zločiny stávají a jsou (víceméně) trestány, ale o tom, že se prostě vůbec nestanou.
Poznámka: Vzpomněl jsem si na časté televizní scény, kdy se stane mnohem větší „prkotina“ než stonásobná vražda, třeba někdo v zimě uklouzne na chodníku, spadne a zlomí si nohu. Novinářský blbeček nastaví mikrofon někomu z vedení tamního obecního úřadu a s hněvem archanděla Gabriela se jej povýšeně táže: „Pane starosto (tajemníku atp.), jaká opatření provedete, aby se takové uklouznutí a zlomení nohy ve vaší obci už NIKDY neopakovalo?“
Takhle stupidně se může zeptat jen dvojkař či trojkař z matematiky, pravděpodobnosti a statistiky, který si hluboké školní mezery později nedoplnil ani v míře nutné pro jeho novinářské povolání.
Občasnému uklouznutí na chodníku zbránit nelze, to je matematicky prokazatelné. Ale „občasné“ velké hromadné vraždě dnes už asi ano. Kdy jste o něčem podobném slyšeli například ze Švýcarska nebo Nového Zélandu? Nebo (zatím) i z Československa, popřípadě z ČR?
Vnímat širší souvislosti, tomu jsem se učil odmalička a pak jsem na přesně toto měl multioborový pětiletý studijní obor na vysoké kole. Takže kdybych tyto své znalosti a zkušenosti rozpumpoval naplno, kdybych k tomu do mrtě využil svůj IQ a napsal sem bez obalu vše, co cítím, musel by vzniknout tak ostrý a tak konkrétní protestní článek, že bych po něm v naší absurdní zemi už asi neopublikoval nikdy nic. I tak se najde dost lidí, kteří by mne nejraději vygumovali z veřejného prostoru mého oboru.
Čili – v tomto nadávacím směru se zdržím a pomlčím. Pomlčte vy tedy aspoň se mnou chvíli na stejné téma na stejnou notu...; vím, že to svede souběžně nejméně 80 procent tohoto národa...
... a stačí. Pojďme teď pro obranu a nápravu udělat něco konkrétního. Nabízím všem svůj malý kousíček, drobný aktuální pramének do nutného veletoku odporu spousty našich statečných lidí proti zlu. Je takového typu, se kterým mám největší zkušenosti a který se podle hlasu statisíců lidí nejvíce osvědčuje:
Napsal jsem e-knížku o fyzické sebeobraně všedního dne. Ne tedy sám, ale s pomocí skvělého spoluautora ing. Zdeňka Maláníka, do jehož brněnského cvičiště sebeobrany se zbraní i bez ní si klade za čest chodit trénovat nejeden příslušník nejelitnějších útvarů rychlého nasazení. S pomocí Zdeňkových přátel a cvičenců, kteří v praktických scénkách sehráli několik desítek nejtypičtějších situací agresora, násilníka. A situací normálního slušného člověka, který necvičil ani judo, ani karate, ani krav magu ani nic podobného... jen se prostě se svými běžnými dovednosti a běžným fyzickým fondem nechce nechat zmlátit, okrást, zmrzačit, zabít, znásilnit, když policie nemůže být na místě činu v té samé vteřině, kdy hajzl zaútočí.
Žádné složité páky, přehozy, výkruty, podmety... to všechno se sice hezky sleduje na vytrénovaných instruktorech, ale nacvičit to vyžaduje od laika příliš mnoho času a energie.
Ke všemu je výklad, obrázky, krátká videa...
Harmonicky to zapadá do mého celku komunikačních dovedností; netroufl bych si machrovat, že nějaké asertivity, protitriky, conflict managementy atp. v rovině slovní pomohou vždy.
Není tomu tak.
Jsou situace, kdy není nic na světě lepším vysvětlením vlastního postoje než hrubá síla. Kterou může každý běžný obránce použít i vtipně a elegantně.
Pak do značné míry platí slova známé písně: Pravdu má jen bouchačka...
Publikace mne (nejen mne) stála od jara hodně práce, ale už finišuji. Ještě definitivní zalomení stránek, tiráž, poděkování ostatním členům tvůrčího týmu...
Mohlo by se vše to stihnout k zítřejšímu svátku naší republiky:
„Tady něco ode mne máte, dobří lidé této země, čapkovský drobný příspěvek – a užijte jej ke svému dobru i k dobru svých blízkých.“
