Titulek nechce provokovat. On i další text tohoto článku se nese v duchu „všechno zlé je i k něčemu dobré“. A je plný pohody, radosti a optimismu. A naděje.
Dneškem začalo určité období, kdy lidé budou mnohem více doma. Se svými nejbližšími, bez neustálého honění se kdesi za výdělkem a jinými výdobytky – o kterých se dá nyní v klidu popřemýšlet, zda jsou pro život až tak nezbytné.
A možná nebudou lidé ve svých domovech jen vedle sebe, každý neustále mlčky zahleděný do svého mobilu, ale budou doma i spolu. Budou si spolu povídat. Zvlášť velkou šanci přichystala epidemie koronaviru těsnějším a delším klasickým mezilidským kontaktům nejmladší a nejstarší generace; děti a s nimi babičky a dědečci. Pro ty děti je to ohromná šance poznat z bezprostředního vyprávění svět, kdy nebyl facebook, twitter ani jiné sociální sítě, kdy nebyly Skype, Messneger, WhatsApp ani nic podobného. Kdy nikde nebylo wifi. A také se žilo. A kdyby někdo změřil a porovnal úroveň pocitu životního štěstí a spokojenosti tehdy a dnes, možná by nenalezl zase až tak velký rozdíl ve prospěch dneška. Spíš ty pocity štěstí a spokojenosti vždy závisely na dobrých mezilidských vztazích (i tehdy, když má člověk třeba vyšší teplotu, smrká a kašle), na lidské férovosti, sounáležitosti, lásce, kamarádství, vzájemné spolehlivosti.
Zpomalme tedy, když musíme. A brzy zjistíme, že to není o musení a nutnosti, ale že jsme to zpomalení už dávno měli chtít.
