Mávnuto proutkem – a změněn svět. Lidé si přestali závidět. Ba naopak, každý začal soukromě i veřejně hledat chybu hlavně u sebe. A začal se kát. Tak jako závistivec pokukuje po všech, kteří se mají v něčem lépe, tak noví nezávistivci pokukovali po všech, kteří se mají v něčem hůře.
A ptali se sami sebe sebekriticky, zda by si nezasloužili mít se také hůře.
Začal to jeden politik ,který si z našetřených poslaneckých náhrad před časem koupil byt. Vystoupil veřejně v televizi s pokáním: „Poslanecké náhrady jsou jen na to, co člověk skutečně projezdí, protelefonuje účelně a tak dále. Rozhodně nejsou ke spoření. Velice se kaju. Prodávám svůj byt, peníze dávám na zvláštní konto pro všechny ty, kteří si z náhrad byt nekoupili. Kupuji si jen včelí úl. Každé ráno do něj strčím hlavu, a až mi oteče těmi žihadly, tak s těmi opuchlinami budu chodit mezi lidi, aby mne každý mohl po hlavě poplácat a tu bolest mi ještě zvětšil. Nic jiného si totiž nezasloužím.“
Pokračoval jeden zaměstnanec. „Ve své práci jsem si mimo plánovanou pauzu odskočil a pět minut nepracoval; dal jsem si svévolně cigáro. Dokonce si vybavuji, že jsem tento zločin spáchal ne jednou, ale několikrát. Ode dneška mne smějí všichni ti, kteří si cigáro nikdy nedali, pálit tou zapálenou cigaretou na holé kůži. Bolí to strašně – ale co jiného si zasloužím, že? Oproti nekuřákům přece musím pravidelně citelně trpět. Ty pálivé cigarety budu všechny hradit, a navíc dám pětinásobek toho, co ony stojí, na konto těch co si nikdy v pracovní době cigáro nedali.“
Přidal se úředník. „Nedávno jsme na úřadě celou jednu hodinu slavili – a nepracovali. To je ale svinstvo! Odevzdávám celý svůj plat za daný měsíc na konto těch, kteří neslavili. A teď si vybavuji: Nedávno po mně něco chtěl občan u přepážky nějaký formulář, a já jsem musel pro ten formulář dozadu do skladu, asi dvacet metrů tam a dvacet metrů zpět. Kajícně doznávám, že těch čtyřicet metrů jsem neběžel, ale pouze kráčel. Ba dokonce jsem kráčel pohodlnou chůzí, vůbec jsem nespěchal, ani jsem se nezadýchal. Takhle ošidit pana občana o deset vteřin jeho vzácného času! Na co tam potom jsem, když mu nedokážu sloužit do roztrhání těla? Odevzdávám další dva své měsíční platy.“
Kál se další člověk a prohlásil: „Náš přední tenista vydělal za rok přes sto milionů korun, já mám měsíčně dvacet tisíc hrubého. To je ročně čtyřistakrát méně. Ale ten tenista musel oproti mně celé mládí pětsetkrát více dřít, trénovat, odříkat se. Já jsem si chodil na rande, dokonce nejméně třikrát za rok i do hospody na pivo. Nejradši bych se neviděl! Taková hamižnost z mé strany! Půlku svého platu od této chvíle posílám na konto toho tenisty – a další čtvrtku na konto těch, kteří chodili na pivo méně než já.
Do sebe šel i jeden nezaměstnaný: „Dovolil jsem si přijmout od státu podporu v nezaměstnanosti. Přitom pracovat mohu, ve skutečnosti nejsem žádný těžký invalida. Navíc, tu podporu jsem přijal více než desetkrát. Tady už přestávají veškeré ohledy k sobě samému! Jdu od zítřka pracovat do kamenolomu, pěkně intenzivně deset hodin denně. A kdybych při té práci někdy náhodou zpomalil chůzi nebo zpomalil pracovní pohyby rukama, má přítomný dozorce právo štiplavě mne šlehnout bičem. Kdyby nešlehnul, šlehnu se sám dvakrát. Co jiného si zasloužím, ne?“
A přidali se i další nezávistivci, na nichž na první pohled nebylo nic špatného. Jeden řekl: „Zapomněl jsem ze školy vyjmenovaná slova po p; pyšný, pytel, pysk… a dále prostě nevím. Jsem sice strojní inženýr, ale naše češtinářka nám kdysi v sedmé třídě kladla na srdce, že si to musíme pamatovat až do smrti. A že co když se nás v praktickém životě někdo zeptá? Ten, kdo to zná po „p“ všechno, bude nadosmrti šťasten; ten, kdo zaváhá, neudělá žádnou kariéru. To nám říkala učitelka, a učitelkám se musí věřit, protože všechno, co se probírá na základní škole, je pro život naprosto nezbytné. Vracím se do sedmé třídy a zopakuji si ji celou znovu.“
Druhý z řady řekl: „A já jsem jednou opsal domácí úkol. Byl sice podle všech mých spolužáků i rodičů pitomý, ale měl jsem s ním správně strávit nejméně hodinu času doma. Kázeň musí být. Správně jsem měl být za to opsání vyloučen ze školy. Proto se teď vylučuji sám, trhám vysvědčení z toho ročníku, trhám své maturitní vysvědčení a odteď se budu ucházet o další práci jen jako negramotný, za minimální mzdu. Tak si to budu psát do životopisu a do žádostí o práci.“
Další, oblečený do padnoucího černého obleku, se přiznal: „Učím jako lektor v kurzech rozvoje osobnosti. Představte si, co se mi nestalo. Při přednášení jsem udělal gramatickou hrubku. Místo „svého času“ jsem vyslovil ohavné a nespisovné „svýho času“. Místo „zavřený od rána do večera“ jsem vypustil ze rtů „zavřenej vod rána do večera“. Dvě chyby z pěti slov! To je přece čistá negramotnost! Od nynějška nebudu brát za den školení více než tři koruny české. A pokud mi dají více, tak to opět budu posílat na konto těch lektorů, kteří takové hrubé nespisovné chyby nedělají.
Kál se mafián, který vystoupil ze svého černého šestistovkového mercedesu: „Jel jsem v černém obchodu s drogami a bílým masem. To je ohavnost, která nemá obdoby. Řežu si ucho. Začínám ostrým nožem, aby to šlo rychle do krve, a pak budu pokračovat tupým, aby mne to dlouho bolelo, jak si to budu pižlat. Musím se prostě zmrzačit, nic jiného nezasloužím. A všechny načerno vydělané peníze za mé celoživotní kšefty posílám na konto těch, kteří nikdy mafiány nebyli.
„Jel jsem nejméně pětkrát po dálnici rychlostí nad 140 km/h“, plakal hořce pirát silnic. „Své auto odevzdávám na konto těch, kteří rychlost dodržují, a do konce života už budu jezdil jen na koloběžce.“
Do sebe šel i internetový diskutér-kanálista: „Nikdy jsem tak zajímavý článek, jako tento bloger, nenapsal, a už jsem se o něj v diskusi otřel a dokonce dal opačnému názoru jednu mínusku.“ Skočil do kanálu a už z něj nikdy nevylezl.
A přidávaly se tisíce a desetitisíce dalších občanů. Každý měl nějaký ten hříšek, každý byl schopen najít a jmenovat ve svém okolí někoho, kdo byl lepší, ukázněnější, pilnější, pracovitější. Celý národ nezávistivců se postupně zbavoval majetku, nakládal si nucené práce a další tresty.
Konto pro ty lepší bobtnalo a bobtnalo. Státní rozpočet i další veřejné rozpočty už byly dávno v obrovském přebytku. Ale konto dále bobtnalo. A bobtnala i kupa cenných věcí, které nezávistivci také odevzdávali.
Konečně k té kupě přistoupil poslední spravedlivý občan, který se snad ničím neprohřešil. Tomu by správně ty peníze i ty věci měly připadnout – aspoň tak zněla vůle všech nezávistivců.
Poslední spravedlivý se podíval na tu kupu už už po ní vztahoval ruku, když najednou mu ruka klesla: „Před dvaceti pěti lety jsem šel kolem silnice a ze státního stromu bylo na zemi spadlé jablko. Já jsem je zvedl, otřel a jednou do něj kousnul. To se ovšem nesmí, jablko mi nepatřilo. A před třiceti lety jsem jednou zapomněl do školy gumu. Musel jsem se v hodině obrátit na spolužáka, aby mi ji na chvilku půjčil. To byl ovšem trojitý zločin. Jednak jsem toho dne – jediného za osmnáct let školní docházky – nebyl stoprocentně připravený na vyučování, jednak jsem tou šeptanou žádostí o gumu přece jen trochu vyrušil výklad učitelky, jednak jsem nezaslechl pozorně celou jednu její větu. Byl jsem tedy dobrých pět vteřin nesoustředěný. A to je trojnásobně neomluvitelné. Nevezmu si nic ani z kupy peněz ani z kupy věcí.
Obě kupy začaly najednou více a více bobtnat, snad jakýmsi vnitřním přetlakem nebo co. A až praskly, tak od té silné rány… od té silné rány jsem se probudil.
Ale jako sen to mělo cosi do sebe že?
