Hodně blogerů a hodně článků kritizuje to, co se musí učit naše děti. Oprávněně. Je spousta věcí, kterých by se měly učit méně až vůbec, a spousta věcí nebo spíše činností, kterých více až hodně. A s nimi by se to mohli v pohodě při zaměstnání doučit i dospělí, protože ani ti to mnohdy neumějí.
Do své dnešní úvahy jsem jako inspiraci zahrnul zároveň i řadu článků o významu matematiky, o tom, zda z ní maturovat a kolik druhů těch maturit že má být… I tyto články včetně diskusí považuji za podnětné.
To, co jsem na výuce změnil, bych zde shrnul do pouhých tří bodů.
Bod 1 mé školy:
Méně biflovat.
Pravda, v dobách Marie Terezie mohl mít biflovací systém své opodstatnění. Jenže ta doba už pominula. Biflování zůstalo – na základní škole hodně, na střední škole více, na vysoké škole nejvíce.
Dva otřesné příklady:
Otřesný příklad 1: Za svou kariéru jsem učil (a stále poměrně často učím) mj. stovky lékařů a mediků. Zpočátku, v 80. letech, jsem myslíval, že student vyššího ročníku a hotový lékař ví daleko více než běžný občan nejen o anatomii, ale též o fyziologii člověka včetně jeho psychických procesů. Včetně tak podstatného psychického procesu a jevu jako je PAMĚŤ. V mých kurzech hraje poučení a praktický nácvik paměťových dovedností roli klíčovou. Když došlo v počátečních letech mého působení na příslušnou kapitolu o paměti a přede mnou seděli samí medici z vyšších ročníků nebo hotoví lékaři, navrhoval jsem, že to zestručním nebo úplně vynechám. Volali NÉÉÉÉ, stejně naléhavě jako jindy matematici, ekonomové, ajťáci, umělci, architekti, politici, filologové, tlumočníci, přírodovědci nebo ženy v domácnosti. Že prý v předmětu fyziologie toho probrali o paměti hodně, ale samé výčty.
- Jak se liší paměť dlouhodobá a krátkodobá , ptal jsem se jich.
- To nevíme, jen u zkoušky musíme papouškovat ten výčet. A aby nás nedusili málo, tak do výčtu ještě přidávají paměť střednědobou.
- A studuje, studovalo se vám po zkoušce z fyziologie lépe? Uplatnili jste něco z nabytých vědomostí v praxi, pro svůj diplom, pro atestace?
- Studovalo se nám stejně. A jen proto, že jsme se sami metodou pokus-omyl na konci páťáku konečně dobře naučili, čeho se bát a čeho ne, tak z posledního šestého ročníku už téměř nikdo z nás nepropadl…
Takovéto biflování nevyhnutelně vede k efektu „nalej-vylej“. Nalít před zkouškou co nejvíce z toho nereálného maxima do hlavy a modlit se, aby člověk nedostal otázku z toho, co neví. A pokud to obří množství dat člověk po zkoušce nepoužívá neustále osm hodin denně, tak se to kvapem z paměti vytrácí. Nejvíce v průběhu prvních 24 hodin po zkoušce – téměř polovina faktů. Je to vpravdě ekonomický horor vztahu námahy a výsledku v oblasti ekonomie učení!
Efekt „nalej-vylej“ způsobil, že jsem všem žákům-medikům i všem žákům-lékařům (kromě specialistů oftalmologů) odříkával a odříkávám v plné verzi celou kapitolu o stavbě lidského oka a jeho funkci při čtení. (Mám na to vystudovánu skvělou soukromou „miniuniverzitu“ profesora Milana Izáka z Banské Bystrice, jednoho z nejlepších evropských očních chirurgů - ale to je jiná kapitola.) „Probírejte, pane inženýre, o stavbě a funkci oka všechno,“ volávali na mně medici i MUDři na fakultách a v nemocnicích od Chebu po Košice,, „my jsme to probírali před lety a už zapomněli.“
Otřesný příklad 2:
Moje prima žačka, říkejme jí třeba Kateřina, skvěle učí angličtině učitelky prvého stupně základních škol (aby ony jí mohly učit děti). Nepomohly jí však skvělé praktické výsledky, superlativní ohlasy a patřičné cambridgeské zkoušky. Aby její výuka mohla být takzvaně „akreditovaná“, tj. aby účast mohla být jejím žačkám-učitelkám ZŠ proplacena, musela Kateřina absolvovat na angličtinu ještě celou klasickou českou vysokou školu. Absolvovala. Pro svou úžasnou výukovou praxi si z ní vzala nemnoho. Nicméně, aby udělala závěrečnou státnici, musela si – cituji její slova – zpaměti našprtat více než sedm set (700) autorů z anglicky mluvících zemí (spisovatelů, básníků, dramatiků, malířů, sochařů apod.) a k nim více než patnáct set (1500) jejich děl. Jen přiřadit ke správnému jménu mechanicky správnou množinku děl. A umět to na požádání zkoušejících jednou - poprvé a naposledy v životě - odpapouškovat. Jinak by nebyla státnice, nebyla by akreditace, nebyla by práce. To je středověk, co!
Závěr k bodu 1: Tak tohleto v mé správné škole NE! Nýbrž – používat vlastní paměť s citem; dobře zvážit, co pod lebku v hotové faktické podobě, co pod lebku ve formě „vědět, kde a jak to najít“ a co ignorovat. Jak se naučit, jak se odnaučit. Široký všeobecný rozhled up-to-date jsem nikdy nezavrhoval; naopak, jsem jeho přítelem, aby se člověk nenechal tak snadno zmanipulovat reklamou a vůbec internetem a nepřeceňoval to, co mu vyhledávače vyplivnou na první stránce.
Bod 2 mé školy:
Umět profesionálně zacházet s informacemi ve všech fázích jejich koloběhu v psychickém životě jedince – při příjmu, zpracování, uchování, tvořivém rozvíjení během doby uchování… a konečně při výdeji.
Kupodivu to takto nikdo přede mnou takto systematicky nepojal a významně nepublikoval.
Už při příjmu informací se obyvatelstvo, vzděláno oficiálním školstvím, pohybuje ke svému cíli způsobem „tři kroky vpřed, dva kroky vzad“. Naučit se tyto dva kroky vzad prostě nedělat jde překvapivě hladce a za krátký čas. Nejvíce informací se přijímá z textů očima, takže racionální čtení včetně efektivního studia zde hrálo roli klíčovou. Umění orientovat se v textu, odlišit podstatu od balastu. A další dovednosti, o nichž se už za naše daně popsaly tuny papíru ve smyslu „že by se mělo…“. Ale šlo též o kvalitnější vnímání řeči těla a vyvážené porozumění bez podceňování a bez přeceňování. Šlo o vnímání čehokoliv viděného, slyšeného, popřípadě přijatého ostatními lidskými smysly.
Pak zde bylo zpracování, uchování, rozvinutí informací – tedy fenomény jako koncentrace, paměť, kreativita, osobní informační systém, hospodaření s časem. Správné logické myšlení. Zdravý selský rozum dovedený k dokonalosti.
A nakonec byl výdej. Ten je v duševní práci buď písemný nebo ústní. Šlo o schopnosti a dovednosti „jak dobře psát“, „jak dobře mluvit, komunikovat, jednat“ – a to v jakékoliv komunikační situaci z těch mnoha set, které mohou člověka potkat v práci i mimo ni.
Bod 3 mé školy:
Propojit humanitní vědy s matematikou. A to tak těsně, jak se to doposud ani zdaleka nedělalo.
Využít obrovské devízy matematiky – možnosti ZOBECNĚNÍ – právě pro duševní práci. NEučit se dnes kousek, zítra kousek, pozítří další kousíček, za dva měsíce šedesátý kousíček, za rok třístý kousíček – ale díky propojení s matematikou všechno najednou. Dnes všechno najednou. Stihnout probrat stovky těch "kousíčků" za dobu, za kterou se doposud stíhal jeden nebo dva ty "kousíčky". A stejně kvalitně. Jde to úžasně - díky průniku matematiky do humanitních věd, díky psychovzorcům neboli multimetodám.
A to šlo tak dobře, že po prvních čtyřech letních kurzech této mé školy, přístupných nejširší veřejnosti, se na další ročník už na ni stály fronty přes noc. Vybudoval jsem bez jediného placeného inzerátu velikou celostátní poptávku.
A pak už je to spíše smutné – tato poptávka mi byla s ohavností padesátých let minulého století postupně, zejména po roce 2000, znárodněna („poptávka přece patří všem, kdekdo se na ní může přiživit nabídkou“). A moje škola byla zároveň nekvalitními napodobeninami znehodnocena. (Jako když ve vyladěných Baťových továrnách zavládla po roce 1948 „kvetoucí zahrada socialismu“.) Doslova nebo s malými kosmetickými úpravami byly vzdělávací služby vnějškově napodobeny tisíci takzvaných „lektorů“ nebo „koučů“ rozvoje osobnosti. Samozřejmě je mezi nimi řada výborných, kterých si vážím. Ale mnozí pod populárním grubrovským názvem obsah té výuky tak „pohnojili“, že celkově prestiž vzdělávacích služeb tohoto typu v povědomí veřejnosti postupně citelně poklesla. Ale to je také na jiné články.
Podstatné je, že škola s těmito třemi body funguje dále. Brzy načnu čtvrté desetiletí její existence, jezdím stále po celé zemi, detaily jsem za tu dobu hodně vypiloval – a děkuji všem chytrým absolventům, kteří mi k tomu vypilování svou rozumnou zpětnou vazbou pomohli.
Tak až se zase objeví zde na blogu nebo i jinde stesky, jak to je v tom klasickém školství špatné, připomeňte si, že to dobré školství, kde jsou ony stesky blogerů vyřešeny, funguje. Přes všechny ústrky pohodově a efektivně existuje a funguje ve všech myslitelných formách. Pro dospělé i pro děti do 15 let.
