a ministryň – abych byl genderově korektní. Zdůrazňuji, že některých. Nicméně dnes platí „neumět dobře anglicky = být poněkud negramotný“. A v naší zemi Komenského, kde vznikla mj. kniha Dvéře jazyků otevřené, největší paradox.
Česká televize to testovala s dotyčnými s mikrofonem naostro, web idnes o tom psal. Diskutéři mohutně diskutovali.
Víte, jak mi to připadá? Takovouto mám představu:
Je nějaký minulý věk mechanických psacích strojů a papírových zápisníků. Celý svět píše ručně do těch papírových zápisníků, celý svět ťuká písmeno za písmenem silně a razantně čtyřmi nebo deseti prsty do mechanických klávesnic a ruční páčkou posouvá a pootáčí válec psacího stroje na začátek dalšího řádku. Když se stane na nějaké oficiální listině překlep, je to velký problém. Když je třeba kus textu označit a zkopírovat jinam, je to věc nemožná. Stejně nemožnou věcí je třeba nějakou větu z textu vyjmout, aniž by se muselo nějakou černou fixkou vyčerňovat. Prostě – panuje temný středověk, pravěk kancelářské techniky.
Vyspělejší státy – Západní Evropa, USA, Austrálie, jihovýchodní Asie atp. – mají také papírové zápisníky a mechanické psací stroje, ale oproti nám jaksi dyzajnově barevnější, strakatější, s různými ozdůbkami. Vyspělé státy nás středovýchodní Evropany hrubě podceňují; jsou pevně přesvědčeny, že my zde ještě píšeme kusem vápence na skalní stěny, A proto k nám exportují ty své načančané mechanické psací stroje – a v příšerně drahých kurzech učí naše sekretářky, jak tvrdě ťukat do těch leštěných psacích strojů.
Jenže – naše a právě jen naše země měla a má chytré mozky, které vymyslely a vyrobily něco jako moderní počítače, notebooky, dotykové mobily, internet, laserové tiskárny, barevné kopírky, skenery s vysokým rozlišením, internetové vysokorychlostní pokrytí. Jsme před ostatním světem na míle daleko. Ale znalosti těch několika málo českých nadšenců se stále nemohou dostat k širší české veřejnosti, protože by to zaostalým, ale tvrdě loketnickým prodejcům těch předpotopních papírových zápisníků a mechanických těžkých psacích strojů kazilo kšefty.
A zaostalcům se kupodivu jejich utajování pokroku daří. Informace o těch moderních noteboocích a mobilech jsou docela úspěšně před širokou veřejností tajeny. Hodně lidí žije v informačních bublinách a vůči užitečným novinkám mají tak velké předsudky a tak tvrdošíjnou nedůvěru, až to bolí.
Vraťme se zpátky k angličtině některých našich politiků. Zatímco se píše, že ji ve srovnání s většinou zahraničních kolegů mají horší (a měli by mít aspoň stejnou), tak oni by ji dávno mohli mít mnohem lepší. Tak jako měl Baťa mnohem lepší firmy i boty než většina zbylého světa.
Ta dobrá superrychlá výuka, dobrý systém metod je totiž hluboce matematizovaný. Fyzikalizovaný, chemizovaný, neurofyziologizovaný – prostě s průnikem exaktních věd do té poslední nejmenší buňky didaktického jazykového mistrovství.
Tak snad zde aspoň pár drobných poodhalení toho, jak by to mělo s výukou angličtiny a jiných cizích jazyků u nás vypadat.
Příklad první: V klasických lekcích učitel/učitelka dává žákům nějaké cvičení (převeďte do minulého času, doplňte mezery, tvořte z oznamovacích vět otázky, přeložte… - takové ty gramatické běžnosti). Učitelka obětavě koriguje tápání vyvolaného žáka, opravuje, upřesňuje, napovídá mu – a konečně to na X-tý pokus žák zvládne správně. Vyvolání daného žáka tím ovšem končí, žák s úlevou sedá zpět do lavice, na řadě je další věta a další žák. Jenže tím prvním dobrým zvládnutím proces přechodu z krátkodobé do dlouhodobé paměti nekončí, ale začíná. V tom momentě by měla učitelka chtít, ať to ten onen žák zopakuje správně ještě tak cca osmkrát (neurony potřebují aspoň pětadvacet vteřin na ten převod do trvalejší paměti). Ale to se neděje – a za týden v další lekci žák neví z minula nic. A jede se znovu od začátku. Zbytečný čas naskakuje.
Takových maličkostí je celá řada a ve výsledku pak zvládnutí jazyka na slušnou advanced úroveň trvá šest let místo šesti měsíců. Prostě – vyprodukuje se mechanický psací stroj místo moderního mobilu.
Příklad druhý: Pokročilý znalec angličtiny má vyslovovat své anglické věty nejen gramaticky korektně, ale i dosti rychle, se správnými přízvuky a frázováním; má mít, jak znalci říkají anglicky – správný rhythm-stress-intonation. V klasických lekcích angličtiny (čest výjimkám, ale těch je podle mne pořád málo) se honí dva zajíci najednou. Zajíc gramatické správnosti a zajíc rychlosti a frázování. Není chycen ani jeden. Nutné je chytat zajíce postupně. Nejdříve bezpečně chytit jednoho a pak s celou soustředěností stíhat druhého. Je jen jedno možné pořadí – nejdříve správnost, potom postupné zrychlování. To zrychlování se děje po malých kouscích, po malých stupíncích, aby to nezbořilo správnost. Absolventi kurzů rychločtení a rychlostudia vědí, že jde o tzv. metodu rychlostní Kriváň. Šesté, sedmé opakování téhož už žák zvládá rychlostí přímo šílenou – a při posledním opakování si žák dopřeje subjektivního pocitu citelného zvolnění. A ten subjektivní pocit úlevy mu otevírá psychický prostor pro virtuózní vykroužení onoho tria rhythm-stress-intonation. Jako když začínající řidič auta jede v nějakých laboratorních podmínkách bez provozu sto šedesát, a pak si dopřeje subjektivního pocitu citelného zpomalení. Má pocit, že se přímo plazí a vleče, ale objektivně jede sto třicet a všechno zvládá. Pohodička, klid bezpečí. Jo takhle kdyby ještě před tím pokusem náhle zrychlil z padesátky na osmdesát, to by mu jeho tempo osmdesátka připadalo šíleně nebezpečné – a nezvládal by. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Příklad třetí: Z hlediska učebního úspěchu je vražedné zapisování nových slovíček do slovníčku (klasický sešitek formát A6 nebo A5). Když se žák z nich zkouší, prochází slovíčka stále ve stejném pořadí – a zapleveluje si paměť tím, po čem a před čím na dané stránce to které slovíčko bylo. A prochází znovu a znovu nejen slovíčka prekérní, ale i ta, která už umí. Stačí zlomek sekundy kouknout na ten řádek slovníčku s naučeným slovíčkem, stačí miniaturní myšlenkové pozastavení se „aha – toto už nemusím“ – a ve svém celku s řadou obdobných zdržovadel je výsledkem šest let moření se místo šesti měsíců. Ekonomie studijního času, propracovaná zde do všech detailů – to je to pravé ořechové, to je to nutné, to je ten jazýček na vahách mezi úspěšnými a ztroskotavšími. Jenže – kolik klasických jazkářů má zároveň i nezbytný červený inženýrský diplom z ekonomické vysoké školy? Pramálo.
Příklad čtvrtý: Klasika – u běžných kurzů nedostatek profesionální koncentrace. Aby to klasický učitel jazyků odstranil, to by musel bývat ve svých středoškolských letech úspěšný řešitel matematických, fyzikálních, chemických olympiád. A takových jazykářů je mezi absolventy humanitních fakult pramálo. Je na to coby recept a řešení samozřejmě matematicky se tvářící vzorec, platný ovšem v didaktice. Kdybych chtěl zamachrovat, řeknu, že je na to paradigma (ale to slovo nemám rád – zažil jsem vícekrát, že nedouci v exaktních vědách si jím kompenzují své komplexy).
Takže – když se učím, zapomínám na celý svět, mám bezpečně vypnuty všechny mobily, budíky, mám přísně odizolované jakékoliv jiné rušivé vlivy. V celém vesmíru zůstaly tři záležitosti: 1. moje smyslové orgány a mluvidla, 2. můj mozek, 3. moje jazykové učivo. Učivo, pro které si v sobě udržuji každou vteřinou maximální emoční nadšení. Nebo motivující vztek na sebe sama, když se mi nedaří podle představ. Nejlépe střídavou kombinaci obojího.
A když mi opadává počáteční nadšení, tak nepáchám na sobě katastrofický zločin zvaný „vynaložení pevné vůle“. Toto vynaložení pevné vůle, tento vnitřní příkaz „musíš, dělej, uč se, přece sis to předsevzal/a“ už bezpečně přivedl do hlubin věčného začátečnictví statisíce našich lidí. Možná miliony.
Vy všichni kolegové učitelé, kteří při své výuce takovéto popsané chyby děláte v menším rozsahu nebo neděláte vůbec, neurazte se. Jste výjimky – a výjimkám čest. Stále je však mnoho těch, kteří spadají pod většinové „pravidlo“. A aby jejich neefektivita vynikla, musel jsem zde občas pedagogicky nadsadit, zvýraznit.
Tak aspoň stručně – dnes čtyři kaménky do stočlenné mozaiky jazykového rychlého a poctivého úspěchu.
