Před pár dny jsem psal o televizním hraném díle, které bych raději nikdy neviděl. Dnes mám v peru film (7. 9., 20:00 na Nova Cinema), který můžu vidět třeba stokrát. Vím o něm i něco osobního, co vy určitě nevíte...
Mám totiž k tomuto polskému filmu z roku 1984 vrstevnatý vztah. Nejdříve popíšu to osobní, co vůbec nemůžete vědět. A pak to obecné, co si mnozí z vás domyslí, ale ne všichni a ne zcela.
Nejdříve tedy to osobní:
Spoluscénárista filmu – vynikající Pavel Hajný ze skvělé Prahy - je totiž mým žákem. Absolvoval kurz racionálního čtení a technik duševní práce brzy po revoluci, v roce 1990. Bylo to kousek od Mníšku pod Brdy, byl to kurz čtyřdenní, pobytový, takže tři noci jsme tam všichni přespávali a tři večery prostě trávili spolu. Už tématika akce dává vždy záruku, že mnozí účastníci takhle po veřerech na sebe řeknou (především panu učiteli) postupně téměř všechno.
Samozřejmě součástí kurzu bylo vzájemné představování se – a kdo co dělá. Nenápadný žák Pavel že prý píše scénáře k filmům. Chtěl jsem po něm nějaký příklad takového filmu, který napsal.
Sexmise!
To bylo jásavého divení se... Spolužáci ho hned srdečně poplácávali po ramenou, hlavně jak dobře vymyslel to „akustické heslo“, kterým se přivolává tajný výtah nahoru na svobodu...
A Pavel byl opravdu pilný člověk. V podvečery po lekcích, kdy každý jiný byl rád, že už nemá práci a povinnosti, se Pavel zavíral na svém pokoji a psal scénáře. Tehdy nevídaným způsobem. Ne na psacím stroji. Měl tehdy – považte – svůj vlastní notebook s tlustým víkem; a do něj to každý večer ťukal, v editoru T 602 v kódu Kamenických. Viděl jsem, jak na jeho jednobarevné obrazovce naskakují věty dalšího scénáře...
Od Pavla z první ruky vím, že Sexmise měla původně být filmem polsko-českým, ale čeští totalitní mocipáni to odmítli – že prý je moc odvážný, ve smyslu „protistátní“. Takže vše proběhlo čistě v polské režii. „A scénář jsme napsali s Julkem Machulskim zhruba napůl,“ prozradil na kurzu Pavel Hajný.
A teď to obecné:
Ne nadarmo je film označován za nejlepší polský film 20. století... Což je v tak nemalém státě s tak bohatou historií a filmografií opravdu úctyhodné.
Právě na takových podobných uměleckých dílech jsem se postupně učil poznávat jeden kladný rys polské povahy – a to upřímnost, nechuť k přetvářce, nenávist ke klamu.
Historicky tato polská vlastnost vyrůstala na strašlivých kořenech – vždyť v letech 1945–1989 nesměli nahlas mluvit o pravdivých okolnostech hromadné vraždy v Katyni. A zamordováno Rusy tam bylo tolik elitních Poláků, že téměř každý Polák tam měl někoho, koho znal osobně, nebo přes jednoho, nanejvýš přes dva lidi. Dále zanedlouho Sověti nechali vykrvácet povstání ve varšavském ghettu; jejich vojska stála nečinně kousek za městem a nezasáhla. Ani o tom se nesmělo otevřeně mluvit ani diskutovat...
Nesmělo se, ale mluvilo se. Nejvíce jsem to zažil z první ruky na kurzu racionálního čtení ve Flessenowě (Mecklenburg, kousek od Schwerinu, Německo), kde jsem strávil v létě 1987 a v létě 1988 vždy po třech týdnech (turnusy se střídaly). S námi v rekreačním táboře na břehu velkého jezera totiž byly skupiny mladých Poláků – mládež Polského červeného kříže. Pozdě večer, když náš společný táborák pomalu dohasínal, bylo doopékáno, dojedeno a téměř dopito, se polští kamarádi jakoby pro jistotu opatrně podívali kolem sebe a za sebe – takový reflex, zda někdo neposlouchá – a ztišeným temným hlasem říkali slovo „Katyň“ a pravdivě všechno kolem ní... Pozdě večer pak zpívali také písničky o tom, jak jednou se svým vojskem znovu dobudou Vilnius a vítězně potáhnou dále a dále, daleko stále na východ, až že prý...
odpoczniemy na Kamczatce...
...przy cieplej herbatce.
:-)
No - o přiměřenosti polského sebevědomí v některých oblastech by se jistě dalo diskutovat... Ale, kdo ví, jaké bychom ho měli my Češi, kdyby nás bylo skoro čtyřicet milionů a měli jsme podobnou historii vzdoru a území stejně velké jako Německo... Dokud nejsme tak velcí, tak nekritizujme.
Každopádně určitý smysl pro upřímnost v Polácích byl a je. Dovolte pár příkladů:
Typický polský univerzitní profesor ekonomie hlásal směle po celou dobu totality zaplněným posluchárnám, že to, co jim je nucen vykládat, vyžaduje především veliký smysl pro humor... Našeho by za taková slova vyloučili z KSČ i ze školy.
Typická polská rozhlasová nebo televizní reklama nikdy nepostrádá sebeironii. Aspoň já ji tam snad vždy v jakémsi podtónu cítím; jako by najatí herci a mluvci vždy mlčky sdělovali: „Samozřejmě i my víme, že vy víte, že reklama je především klam a manipulace. Ani my sami moc nevěříme, že to, co propagujeme, je to nejúžasnější a nejpotřebnější; ale holt nám někdo zaplatil, takže děláme svoji práci; tak nám to tak nějak promiňte a prosíme o vaši shovívavost... KUPUJ, KUPUJ...“
No a polská upřímnost prokvétala též celým filmem Sexmise. Tomu odpovídal i jeho osud. Za Gorbačova bylo horko těžko povoleno jeho promítání v SSSR, ale celých 40 minut bylo vystříháno. Svého času ostře (jak jinak u navztekaných žen) proti filmu protestovaly i militantní americké feministky...
Lidem se prostě nesmí směrem od vládnoucích kruhů předstírat, že nejlepší možný život je život bez krajiny a slunka, kdesi hluboko v zatuchlém dole jako poloslepí krtci...
Každý divák filmu musí vidět, že vrchnost s totalitními sklony a choutkami musí, aby se udržela, vršit jednu lež na druhou, na třetí, na čtvrtou... Musí vtloukat do lidí, že Mikuláška Koperníková i Albertka Einsteinová byly ženy... že břitva byla mužským nástrojem výhradně na rozřezávání žen...
Znakem svobody je podle mne i to, že postava energičtějšího ze dvou hibernátů - pana Maxe - může pohoršeně vzkřiknout "Nedělejte z nás buzeranty!", když jim dozorkyně přicvakávají na ucho sledovací koružky podobné náušnicím. V roce 1984 to prošlo. Prošlo by to i dnes, bez prskajících trestních oznámení a žalob?
Vrchnost s totalitními choutkami musí nejhnusněji manipulovat mladé i dospělé lidi prvořadě v procesu vzdělávání...
I u nás by se v reálním vzdělávání mladých i dospělých našlo leccos hnusně vylhaného a zmanipulovaného, co se rozšířilo zejména po roce 2000, kdy pohasly naděje devadesátých let, že brzy budeme druhé Švýcarsko nebo druhá Austrálie...
Myslící člověk dnes nevychází z údivu, jak může dnes kvůli bezbřehé promíjivosti vůči nekvalitě a nekázni vypouštět leckterá střední, ba i vysoká škola i lidi ve stavu nevzdělanosti hraničící s negramotností...
Nejsilnější scéna filmu Sexmise pro mne začíná momentem, kdy zemitý hibernát Max (polsky Maks) prořezává nožem plátno prolhaného stanu – a za narafičenou kamennou zkázou kypí život, šumí čisté moře, létá čáp, v krásné zahradě u pěkné vilky kvetou květiny a šumí stromy...
A tato nejsilnější scéna se završuje momentem, kdy donedávna oddaná skalní militantní funkcionářka Emma Dax (ta krátkovlasá kočka) sleduje v televizi, jak ji už oficiálně pohřbili. Prozřela o to dramatičtěji, oč slepěji dosud věřila: „To je sprostá lež! Copak se smí lidem takhle lhát?!“...
Samozřejmě máme se svými věrnými v zásobě také silná tajemství, která jsou schopná vyvolat v masách českých lidí obdobně rozhořčené výkřiky. Nejednou se nad tím zamýšlíme a ty rozhořčené výkřiky poznání drsné pravdy v duchu spolu slyšíme... Zvažujeme s přáteli jen nejvhodnější formu, rozsah, čas, místo a způsob masového zveřejnění. Teď ještě ne, ale jednou to přijde – a bude mazec.
S přáním plné svobody a pravdy
DG
