Takových „obhájců ďábla“ je hodně, jsou to celé skupiny, i různé oficiální organizace. Člověk si říká, proč dělají takovou zvrácenost? Vždyť by mělo stačit, aby nějaký chytrý, slušný a ctihodný člověk publikoval – v novinách, v blogu, leckde – že to je špatně… a vládní kruhy se pochlapí, pochopí zvrácenost, zarazí ji a začnou fandit těm slušným a schopným. Svými slovy i svými činy. Proč se to neděje?
Jistě není správné odsoudit nějakou skupinu, rasu, náboženství šmahem jako celek. Ale když je v takovéto množině lidí větší pravděpodobnost zlého nebo větší výskyt zla, slušný člověk má právo zobecnit. Příklad: Ne všichni esesáci byli za druhé světové války zlí lidé se zlými činy, ale bylo jich mezi nimi více než třeba mezi šachisty. A člověk má tedy logicky právo usoudit, i veřejně, že „ti esesáci, to byla tedy pěkná pakáž a zaslouží si odsoudit“.
Za velký výskyt obhájců ďábla může podle této mé úvahy rovnostářství. Ano, závistivé rovnostářství těch horších, průměrných, lenivějších, věrolomnějších, méně ukázněných vůči špičce lepších a nejlepších, nadprůměrných, pilných a pracovitých, držících dané slovo, disciplinovaných. Závistivé rovnostářství – jedno z největších zel lidské historie, jedna z nevětších brzd pokroku, míru a prosperity.
Čím více je v nějaké společnosti ono rovnostářství rozšířeno, tím více je ďáblových advokátů a tím větší mají ve společnosti slovo a podporu. U nás tedy – bohužel - značný nadprůměr. Oproti státům jako Švýcarsko, Austrálie, Nový Zéland, Anglie dokonce výskyt několikanásobný. S negativními dopady na všechno dobré také několikanásobnými.
Kdo je závistivý rovnostář? Je to člověk, který se fláká, ale řve, že chce také třikrát denně bohatou stravu stejně jako člověk pilný. Je to člověk, který nedrží dané slovo, ale chce jet na dovolenou stejně jako člověk, který slovo vždy drží. Dokonce by chtěl ten „nedržič slova“ jet do stejně atraktivní ciziny a do stejně kvalitního hotelu. Je to drobný i větší podvodníček, který si neustálým obcházením zákonů zajišťuje pro sebe řadu výhod a úlev, ale řve, že si nezaslouží jen desetinový plat, úctu a věrohodnost oproti člověku zákony dodržujícímu a podstupujícímu tak nemalou námahu, vynakládajícímu nemalé náklady a ztrácejícímu nemalé úseky svého životního času. Závistivý rovnostář – to je prostě mor lidstva.
Pokud je společnost aspoň trochu demokratická, aspoň trochu právním státem, tak rovnostářský závistivec ostrouhá. V takovém aspoň trochu normálním státě se pracovní výkony normálně objektivně měří, normálně hodnotí. Kdo práci udělá desetkrát lépe, nesmí být urážen pouhým devítinásobkem příjmu – to by přece nebylo spravedlivé, to by odporovalo základnímu mezilidskému principu rovných příležitostí.
Ale závistivec vztekle křičí už v případě, že jeho desetkrát schopnější spoluobčan má pouhý (značně tedy nespravedlivý) trojnásobek jeho příjmů. Spoluobčan se všemi představitelnými klady ještě nemá ani desátou vilu v Alpách, a závistivec se všemi představitelnými zápory už by chtěl mít tolik peněz, aby si mohl pořídit třeba mobilní telefon nebo dokonce chodit do restaurace a tam si vybírat mezi několika druhy kávy. To v byť jen trochu slušné společnosti nelze, aby milionkrát schopnější a férovější člověk se měl méně než milionkrát lépe.
Rovnostářskému závistivci ovšem taková logická spravedlnost nevoní. Jak se tedy může dostat na kobylku těm schopnějším a nejschopnějším, které on zvířecky nenávidí?
Inu, začne podporovat někoho, kdo si to nezaslouží. Začne nepřiměřeně obhajovat zlé skupiny obyvatel – pod záminkou „rovnoprávnosti“ nějaké rasy, náboženství, přesvědčení, skupiny obyvatel. Prosazuje jim nepřiměřená práva, nepřiměřený blahobyt, a to pod záminkou pseudokorektnosti nebo jiným záminkami. Třeba nabádá k zapomínání na staré hříchy. („Kdo by dnes vytahoval totalitní minulost, nechejme to spát,“ nabádá rovnostářský závistivec, a chce ničit spravedlnost; tedy chce ničit stav, kdy pronásledovaní a perzekvovaní z té doby se dnes, zítra a napořád mají a budou mít stokrát lépe než neperzekvovaní.)
Rovnostářský závistivec vždy musí nespravedlivě podpořit zlou skupinu lidí tak hodně, aby to bilo do očí. Kdyby závistivec komunikoval a publikoval spravedlivě nebo jen mírně nespravedlivě, tak slušným lidem nestojí za to se hádat. Slušný člověk je vyprovokován k diskusi a polemice jen tehdy, až závistivcova provokace překročí hodně vysokou mez jeho únosnosti. A proto je a bude do očí bijící nespravedlnost při nadržování zlým menšinám nutnou vlastností toho, čeho se závistiví rovnostáři dopouštějí.
Rozumní, logicky uvažující lidé pochopitelně takovéto zvrácené uvažování a konání závistivých rovnostářů kritizují. A používají něco, proti čemu nemají rovnostářští závistivci seriozní obranu – používají logické argumenty, rozum, neoddiskutovatelné vývody a závěry. Rovnostářský závistivec samozřejmě v oblasti logiky kyj na slušného nemá, a proto používá kyj politické korektnosti a podobné kyje. A bije jimi kolem sebe.
Na stejném principu je u nás obrovská neúcta a děsivé vykrádání duševního vlastnictví. Protože když někdo vymyslí něco nového opravdu schopného, co začnou pak ke svému užitku využívat statitisíce lidí, tak je podle normální logiky a civilizované spravedlnosti obrovský boháč. Pochopitelně - vždyť novátorova námaha, odříkání, a invence byly taky obrovské. Ovšem závistivý rovnostář zde obrovsky vidí rudě. (Ale to je na jiný článek.)
A ve společnosti, která kvůli několika historickým emigračním vlnám svých elit má těch rovnostářských průměrných a podprůměrných závistivců velké procento, se objevují politici obdobného lidského zaměření – a jdou rovnostářským závistivcům na ruku. Dávají organizacím rovnostářských závistivců dotace na jejich zlou činnost, halenou do principů pseudokorektnosti. Slušní proti dotacím protestují, závistíví slušným vyhrožují, že je zničí za jejich „nekorektnost“ a souběžně si od státu vynucují další dotace – a společnost je plná sváru, vzteku, neproduktivity, šlendriánu, postupně až beznaděje… Politici slibují nedobrým průměrným nespravedlnost v jejich prospěch. A protože každý občan má jeden hlas, tak většina ve volbách přehlasovává menšinu… a důsledky vidíme kolem sebe dnes a denně na každém kroku.
Tak až zase narazíte – zde na blozích či kdekoliv, kde se tvoří a čtou informace, na obdobné logické vývody těch chytrých a hrubý většinový nelogický odpor těch hloupých, vzpomeňte si na zde popsanou podstatu jejich střetávání.
Protože poznat podstatu je základ k tomu, v co už mnozí z vás chytrých a slušných přestávají doufat: Základ k nápravě. Nepřestávejme v ni věřit.
