Aneb: Průměrní zneužívají podprůměrných, aby tím škodili slušným nadprůměrným. V horším případě chtějí ti průměrní nadprůměrné přímo likvidovat.
Tento princip komunikace a jednání, který jsem si pro sebe označil „P – PP – NP“, nejspíše stojí za akcemi politického, společenského, veřejného i soukromého života kolem nás, které vypadají hloupě, nelogicky, uhozeně, praštěně – přičemž zatím vším není cítit ani ta příslovečná racionálně zločinná snaha nějaké kliky nebo gangu. Prostě – čistá hloupost bez jakéhokoliv účelu, kterou jsem dosud považoval tak trochu za záhadu. „Cui bono?“ ptal jsem se sám sebe marně.
Princip P – PP – NP by tu záhadu docela osvětloval.
Ale začněme od začátku.
Kdo je průměrný člověk, to si každý z nás jistě dovede představit. Průměrný schopnostmi (= odborně), průměrný morálkou (= lidsky). Průměrný člověk jako takový ještě není automaticky člověkem zlým, jehož by bylo třeba potlačovat, trestat.
Daleko horší než člověk obecně průměrný je průměrný rovnostář. Tedy člověk schopnostmi nebo morálkou v průměru, který se chce mít stejně dobře jako ten nadprůměrný.
V normálním světě platí: Za odbornost jsou peníze, za morálku úcta ve společnosti. Za nadprůměrnou míru odbornosti a morálky nadprůměrné peníze a nadprůměrná úcta. Úcta měřená nejen důvěryhodností, předností na cokoliv nedostatkového, ale v nejlepších státech dnes už samozřejmě také čím dál více i penězi. Soudce v dnešním civilizovaném státě věří ve sporu jednomu člověku nadprůměrně morálnímu více než deseti morálně průměrným. V dnešním civilizovaném státě je na tom (díky péči tohoto státu) jeden morálně nadprůměrný (hrdina odboje, whistleblower, zachránce života apod.) i finančně tak dobře, že si dříve koupí druhý nový mercedes než morálně průměrný první ojetou fabii.
O co však aktivně usiluje průměrný rovnostář? Aby se měl stejně dobře – co do financí i co do úcty okolí – jako člověk nadprůměrný. Máte-li oproti svému průměrnému sousedovi větší a hezčí dům, hezčího partnera, lepší mobil, cokoliv, křičí ten průměrný, že to chce taky. Průměrný rovnostář se dožaduje, aby jeho svědectví u soudu bylo bráno se stejnou vahou jako svědectví nadprůměrného.
Když tomu tak není, průměrný rovnostář zuří: „Jaká je to spravedlnost, že já lenoch mám mít mnohem méně než někdo, kdo dřel od rána do večera?“ „Jak to, že jemu věříte více než mně?“
Zuření samotné však průměrnému rovnostáři nepomůže. Nadprůměrní se obvykle umějí nadprůměrně inteligentně a nadprůměrně účinně bránit. Mají nadprůměrně sofistikované argumenty, průměrný rovnostář jim ve férové diskusi nestačí; prohrává.
A tak živočich zvaný průměrný rovnostář vymyslel ve vývoji lidské společnosti na svého nadprůměrného bližního onačejší fintu: Zneužije ty více a nejvíce podprůměrné. Odborně i morálně. Bude ty podprůměrné nespravedlivě podporovat. Názvy těch podpor jsou různé: Multikulturalismus, militantní feminismus, ekoterorismus, globálně oteplovací alarmismus, eurohujerství, nadměrná ochrana menšin včetně nemorálních jedinců z řad těch menšin… a řada dalších, které jsem nejmenoval. Nebo které ještě neexistují, ale jistě vzniknou, protože princip P – PP – NP je prostě objektivně fungující. Samozřejmě nemám na mysli všechny ty –ismy v přiměřené intenzitě, ale v nadměrné, nepřiměřené, překračující míru zdravého rozumu – jak jsme toho čím dál více svědky kolem nás. Prostě - nadměrná podpora těch a toho, kteří a co si ji v takové míře nezaslouží.
Někdy se té komunikaci a jednání, která usiluje o nepřiměřeně velká finanční i morální práva podprůměrných, říká „ďáblův advokát“: Vrah má právo na topení ve své cele v lednu, znásilňovač má právo na jídlo několikrát denně… Budiž, svou logiku to má. Ale jen za okolností, že i ten nejchudší ne-vrah a ne-znásilňovač v dané společnosti se mají nesrovnatelně lépe a mohou vyjet třikrát za zimu na dovolenou do Egypta. Pokud slušní vyjet nemohou, je třeba férového přístupu – tedy „podprůměrný se musí mít desetkrát hůře než slušný průměrný a stokrát hůře než ten nadprůměrný“. Žádný teplý oběd pro pachatele trestného činu, když každý ne-pachatel si nemůže dovolit letět do Egypta!
Nelogická, nespravedlivá podpora podprůměrných je tím, čím průměrní jedině mohou dostat do kolen jinak neprůstřelné nadprůměrné. Nadprůměrný člověk, tj. člověk inteligentní, uvažující v souvislostech a delším časovém horizontu, začne proti té nespravedlnosti protestovat. Čím je ten nadprůměrný chytřejší a mravnější, tím aktivněji a vehementněji protestuje. A zde už číhá zlý průměrný rovnostář, aby řval: „Protesty jsou nezákonné, potrestejte protestujícího, zničte protestujícího.“
Taktika průměrného rovnostáře na zničení těch, kteří jej převyšují, je právě tato. Učinit na tom světě nějakou do nebe volající nespravedlnost, vyvolat tím oprávněné aktivní rozhořčení a odpor nadprůměrného – a pak jej pomocí pokřivených zákonů nebo pomocí necivilizované hrubé přesily za to rozhořčení trestat.
„Já průměrný úředník (šéf, kdokoliv) budu hájit nějaký nesmysl, budu hájit nadměrná práva a požitky podprůměrných. Ti, co mne přesahují, začnou proti tomu protestovat. Za ty protesty je zničím, už mi nebudou konkurovat – a uhájím si své teplé místečko, korýtko, příliv státních dotací… cokoliv. Budu se mít stejně jako všichni lepší, hosana, jak je ten komunismus krásný, ať už se nazývá jakkoliv!“
Jen takto může člověk, kterému chcípla koza, dosáhnout toho, aby jeho lepšímu sousedovi chcípla také. Toto je slabé místo aktivních chytrých a slušných lidí v obraně proti průměrným rovnostářům.
Průměrný rovnostář onen princip P – PP – NP někdy zná, ale většinou ne. Je přece průměrný. Avšak – i když jej nezná, tak jej, zdá se, tak nějak zvířecky tuší. Empiricky tuší s pomocí principu pokus-omyl. A to jeho tušení a ta zkušenost jej ponoukají a) vyrobit nějakou primární nespravedlnost, b) vyvolat tím přirozenou obranu nadprůměrných a c) za tu obranu je pokrytecky alibisticky trestat.
Zde můžeme hledat psychologické vysvětlení mnohých naprosto uhozených, praštěných zákonných opatření, vyhlášek, pravidel komunikace ve státě, kraji, obci, instituci, firmě. Stav uhozenosti a praštěnosti vyvolá na prvním místě kritiku a odpor těch nejchytřejších a nejmravnějších; tedy těch, kteří závistivému průměrnému rovnostáři nejvíce překážejí v životě, v jeho rovnostářských touhách.
„A co mne přesahuje, to musím utít, zničit,“ myslí si průměrný rovnostář.
Podle toho, kolik prostoru mají průměrní rovnostáři pro své nekalé rejdy, se dá dobře usuzovat na vyspělost určitého státu, na jeho civilizovanost, na potenciál budoucího růstu a prosperity. Čím více prostoru pro rejdy, tím méně civilizovanosti, vyspělosti, potenciálu.
Proč to všechno píšu? Nadprůměrní by se měli semknout a bojovat společně. Mohou se semknout i kolem tohoto principu P – PP – NP. První krok k semknutí je společné poznání principu.
Až vás, milí chytří, slušní a aktivní přátelé, opět nadzvedne ze židle nějaká nesmyslnost v našem životě, nějaká nadměrná ochrana podprůměrných, pomyslete si jen krátce:
P – PP – NP
A třeba těmi pouhými pěti písmeny okomentujte ten daný průser. V blogu, v diskusi. A každý už bude vědět, která bije.
