Takhle to vědí v USA již dlouhou dobu, protože tam již dlouhou dobu volí prezidenta „všechen lid“, kterýžto je třeba ovlivnit – každá strana k obrazu svému. Je iluzí myslet si, že u nás se bude trikařit méně. Maximum, co se dá...
...proti tomu udělat, je naučit se tyto triky odhalovat – a tedy jim nepodléhat.
Trikaří se právě proto, že drtivá většina obyvatelstva rozhodně není „profesory argumentačních faulů“ neboli řečnických triků neboli manipulací neboli různých druhů polopravd, čtvrtpravd až úplných lží. Ba, velká část obyvatelstva je té profesorské úrovni znalostí a rétorických analytických dovedností velmi vzdálená; ovšem má rovné hlasovací právo. A na to ti trikaři spoléhají, ha!
Uveďme si namátkou pár konkrétních příkladů takových triků:
Podsun: Trikař podsune protistraně něco, co ta protistrana takto přesně neudělala, neřekla. Karikatura činu nebo výroku protistrany je pak pro trikaře ke zkritizování hravě snadná. Pokud se napadený slušný člověk chce bránit amatérsky, pak protiargumentuje ne na základě skutečnosti, ale proti té karikatuře, což jeho pozici samozřejmě dále zhoršuje.
Příklad: Kandidát X měl jednou při otvírání komory s korunovačními klenoty virózu. A kromě toho též chronickou neuropatii. Výslednicí chronické neuropatie a akutní virózy je divný výraz ve tváři a vrávorání. Možná měl kandidát X i něco upito, ale to není na jistotu prokázáno. Protistrana trikaří tak, že ono „možná měl upito“ zkreslí na „určitě měl upito“ a „každou chvíli má na veřejnosti příliš upito“. Fandové protistrany na to „určitě měl upito“ s nadšením přistoupí. Člověk masový nevěří vědecké pravdě, ale věří tomu, čemu věřit chce a co vyhovuje jeho cílům.
Příklad na vyvážení: Kandidát Y možná byl „na chlapečky“, a protože to na něj věděla STB, tak jej nechala bez členství v KSČ za normalizace vycestovat služebně nadlouho do kapitalistického zahraničí. Měla ho v hrsti a věděla, že jej může kdykoliv kariérově zničit, kdyby onen kandidát Y nehrál podle jejich not. Skutečnost je taková, že homosexuální pedofilie kandidáta Y není prokázána, jeho možné vztahy s STB také nejsou prokázány. Trikaři protistrany udělají z „možná“ přemrštěné „jistě“. A ono „jistě“ tomu kandidátu Y veřejně podsunou. No – braňte se takovém podsunu... Že je někdo na mladé chlapečky, to dokázat lze – třeba přistižením in flagranti. Že někdo na mladé chlapečky není, to prokázat nelze. Přece nevisí nad každým člověkem celý život 24 hodin denně kamera s mikrofonem.
K podsunu dochází několika hlavními myšlenkovými způsoby; nejčastěji falešným zjednodušením, zkresleným citováním, naprostým vykonstruováním (= vymyšlením = vyfabrikováním).
Příklad jiného triku: „Kandidát X občas mluví sprostě, tudíž je celkově špatný reprezentant státu.“ To tvrdí protistrana kandidáta X. Příznivci kandidáta X mají jiný myšlenkový vývod: „Náš skvělý kandidát X si nebere servítky, takže se bude umět razantně zastat zájmů naší země, když je bude někdo závažně a hrubě ohrožovat. Bude umět dát na hrubý pytel hrubou záplatu, jak se sluší a patří.“
Pokud je kandidát Y ve svém vystupování a vyjadřování jemnost sama, zdvořilost a diplomatičnost sama, tak z toho opět obdobně jeho příznivci vyvozují velká plus. A jeho odpůrci obdobně veliká mínus. Vraťte se o odstavec zpět a dejte si tam uvozené věty do opačného gardu.
Příklad třetí: Opakovanost. Průměrný člověk z lidu obecného věří tomu, co slyšel mnohokrát, mnohem více než tomu, co slyšel jednou nebo dvakrát. Není to vynález Josepha Goebbelse – on toto komunikační a masově manipulační pravidlo jen zpopularizoval. Takže se ve předvolebním boji křičí a křičí, takže se billboarduje, masově medializuje v prime time časech, takže se zaplavuje internet fanděním tomu či onomu. A stále a stále a stále... Půlhodinka vymývání mozků těsně před volbou boduje u lidu více než půlrok běžného informačního toku v období třeba dva roky před volbou.
Mrzí vás, vážení čtenáři, že zde nefandím jednostranně tomu či onomu člověku? To mně v mé profesi nepřísluší. Soukromě v uzavřené společnosti snad, ale takto veřejně nikoliv.
Píšu zde objektivně, že neexistuje jedna jediná pravda, i když tím riskuji u mnoha čtenářů menší nadšení a menší popularitu, než kdybych konkrétně jednostranně ryl do jednoho či druhého.
Co ale pravdou nabeton je: Neexistují prezidentské volby tak špatné, tak mizerné, aby se na nich vnímavý člověk mnohé nenaučil – z umění komunikace, tedy z technik duševní práce.
A co se naučíte, to vám už nikdo nevezme.
