Společnost rozklížená, v níž příliš velká část obyvatel nectí demokratické principy a místo respektování společně přijatých oficiálních pravidel hájí jen své sobecké zájmy, nemůže náročné výzvy nikdy dobře zvládnout. Ani pandemii.
Vývoj civilizace od starověku přes středověk až po posledních několik století podle mne (přes překážky a okliky, ale přece jen pozitivně) vždy směřoval k tomuto modelu:
Všichni lidé jsou si rovni. O tom, jaké má být uspořádání společnosti, se pravidelně rozhoduje v procedurách zvaných volby. Rovní lidé v nich mají rovný počet hlasů – každý jeden. A protože nelze vyhovět všem a nelze v praxi realizovat přání navzájem protichůdná, tak rozhoduje to, co si hlasováním přeje většina. Menšina se musí podřídit. Ta většina pomocí voleb deleguje svou vůli a svá přání na reprezentativní (měla by být) skupinu odborně i mravně co nejvyspělejších (měli by být) jedinců, která se nazývá parlament (nebo v jiných jazycích a podle jiných zvyklostí sejm, spolkový sněm, sněmovna, kneset, senát, duma aj.)
Parlament určuje, co se smí a co se nesmí. Nazývá se to zákony. Vláda je uvádí v život. A třetí noha, třetí pilíř vyspělé společnosti – soudnictví – kontroluje odchylky od zákonných norem a pomocí trestů odrazuje lidi od těchto odchylek.
Pak zde mohou být kromě těchto tří ještě nějaké vedlejší pomocné pilíře. Například prezident. Když všechny tři pilíře selžou, když místo (šlechetného a správného) respektování pravidel převáží (nízké a sobecké) zájmy natolik, že třeba do ctihodné pozice vysokoškolského profesora má být jmenován někdo, kdo se ve své minulosti zachoval nectihodně, tak pojistka-prezident se může šprajcnout a prohlásit: „Nepodepíšu!“ Nedostává totiž ke jmenování profesora rozkaz (který se automaticky plní) ale návrh (který se z podstaty toho slova plní nebo odmítá dobrovolně). A když je zájem oněch obskurních kruhů na jmenování nectihodného člověka ctihodným profesorem opravdu hodně hnusný, tak se to projevuje tím, že prezidentovo právo na nepodepsání návrhu ještě navíc všelijak zpochybňují.
Že prý nejen rozkaz, ale i návrh se musí splnit. Haha – to by pak platilo, že by každá žena na veřejnosti na neslušný návrh nějakého úchyla k okamžité souloži musela promptně vyhovět. Dovedete si představit, jak by to na ulicích našich měst a obcí vypadalo!?
Další vedlejší pojistkou kromě prezidenta je například ombudsman. Nebo veřejné mínění, tisk, média. Aj.
Přes to všechno ani tři hlavní pilíře ani různé vedlejší pojistky slušného fungování společnosti nic nezmohou, pokud je národ rozklížený. A rozklížený je z dob totality velice, převelice.
To rozklížení nebylo uťato koncem roku 1989, ale podle mne se v různých směrech ještě prohloubilo.
Například: Na vrcholu kariéry, na vrcholu rozhodovacích pravomocí jsou dnes vysokoškolsky vzdělaní lidé ve věku od padesátky výše; tj. lidé, kteří byli přijati k řádnému studiu na univerzitě v období normalizace, tj. v letech 1969 – 1989. Ti mají hlavní slovo i v tom, kdo se stane magistrem, doktorem, docentem dnes. Kdo se stane? No přece ti, kteří jim půjdou na ruku, kteří je budou krýt, kteří je nebudou volat k zodpovědnosti.
Nezapomínejme, že běžné denní studium na univerzitě, přijetí na univerzitu hladce hned po maturitě, zejména na humanitní obor, bylo podmíněno ještě hnusněji zlomeným charakterem uchazeče než v letech padesátých. Zatímco v letech padesátých mohl ještě přežívat určitý naivní revoluční idealismus, zatímco v letech padesátých mohl nadaný uchazeč pár lety práce u lopaty svůj „kádrový profil“ vyžehlit, tak za normalizace byly zákazy denního studia na univerzitě i po té nejúspěšněji složené maturitě definitivní, neodvolatelné, celoživotní. Žádné vylepšování kádrového profilu u lopaty už nebylo možné. Došlo tehdy v profesní rovině k ohavným vraždám (nebo k celoživotnímu týrání) desítek tisíc mladých lidí, mezi nimi i velmi nadaných, kteří coby vzdělaní mohli státu miliardově prospět.
Nemám nic proti magistrům, doktorům, docentům apod. obecně. Mnozí jsou mými přáteli a životními vzory, i když ke svým titulům přišli za normalizace.
Nicméně neochota mnohých z nich dávat dnes při profesní soutěži o zdroje, o rozpočty, o teplá místa dobře placená z daní obyvatelstva uctivou pokornou veřejnou přednost těm, kteří je až do maturity vzdělanostně i lidsky vysoce převyšovali – ta jejich neochota dnes láme celou společnost. Neochota dnešní sebereflexe těch, kteří svůj zájem o vysokoškolský univerzitní titul tehdy museli podpírat o schvalování sovětské okupace naší země (tedy dnes vlastizrada), kteří museli tuto (dnešním zákony vlastizradu) podporovat a propagovat opakovně, pravidelně a veřejně… ta neochota je vede k dalším a dalším podrazům.
Ta neochota dělá z naší země místo státu pravidel stát zájmů. Ctít obecně přijaté pravidlo, i když toto pravidlo výrazně potlačuje sobecký zájem daného člověka – to se vůbec nenosí. Kolik lidí dnes deklaruje svými veřejnými projevy na internetu nebo svými činy ochotu silně trpět kvůli tomu, aby tím dodrželi obecně přijaté pravidlo? Pramálo. Informační prostor se jen hemží prezentováním zájmů. Prezentovaných nejen klidně, ale často i zuřivě a s všemožnou dehonestací zájmů protichůdných.
Na pravidlech se může dobrý stát sjednotit. Na zájmech nikoliv; kolik lidí, tolik zájmů, často vzájemně antagonistických, protiřečících si.
A tak zde máme setrvalý tok mohutného mediálního ohlasu na epidemii covidu 19. Dokud budou z kriticky velkého množství lidí tryskat jejich zájmy místo snahy asketicky respektovat pravidla, dotud bude naše země v době covidu klopýtat.
