Naše mladá degenerace

Toto označení v žádném případě nelze vztahovat na všechny současné mladé lidi v naší zemi. Jako v mnohém jiném, i zde platí Gaussova křivka – podle chytrosti, vzdělanosti i morální úrovně. Tudíž existuje celá škála mladých  i starších lidí od naprosto skvělých přes nadprůměrné, průměrné, podprůměrné až po ty naprosto „neskvělé“.

Já bych se zde spíše chtěl zamyslet nad určitým posunem oproti minulým letům. Samozřejmě i mně je dobře známá ta příhoda, kdy se na nějaké sešlosti „straších a moudřejších psychologů a pedagogů“ četl jeden velmi kritický názor na mládež.  A když skončil dlouhotrvající potlesk vyjadřující, že toto přesně sedí na dnešní mládež a že toto za mladých let posluchačů vůbec ale vůbec nebývalo – tak přednášející prozradil, že citát pochází už z antické doby, tj. před naším letopočtem. Ha!

I já jsem jako mladík napsal a uveřejnil nejednu kritiku části starší generace, například coby povídku v časopise Mladý svět.

Ale:

Nedobrý pocit jsem si upřesnil po četbě nedávného rozhovoru s novým rektorem Karlovy univerzity v Reflexu. Píše se tam zhruba, že v Rakousku nebo Německu postupuje na vysoké školy zhruba třicet procent maturantů, u nás pak devadesát procent maturantů. A že počet volných míst na vysokých školách, státních i soukromých, dokonce počet maturujících v naší zemi značně převyšuje.

Holt, ekonomické zákony objektivně platí, ať člověk chce nebo ne. Pokud stát škole za dva absolvující blby platí dvojnásobek než za jednoho absolvujícího génia, tak samozřejmě škola nechává absolvovat i ty blby, a to v co největším množství. Pak ze společnosti nenávratně mizí řemeslníci a další profese vyučené či středoškolské, které jsou pro její chod naprosto nepostradatelné.

Chudáci učitelé. Vždyť učitelé, to má v každém civilizovaném státě být nejen motor, který pohání „výrobu“ nových kvalifikovaných sil, ale též ta šlechetná a náležitými pravomocemi vybavená brzda, tedy záruka vlastní profesní ctí, která brání tomu, aby titul dostal blbec.

Jaké má učitel dnes u nás pravomoci zabránit získání titulu u blba? Soudce například, ten má pravomoci velké. Může skvělého člověka osvobodit, i kdyby na něj vylo sto hyen a sto průměrných na něj lilo kýble špíny. Soudce má i pravomoc vzít nadlouho svobodu, ba i téměř zničit kariéru a život tomu, kdo se zachoval hodně špatně.

Ale může obdobně drsně a neodvolatelně zničit kariéru lajdákovi a blbovi též učitel?

V civilizovaném zahraničí ano. Opisoval jsi u písemky nebo ses o opisování třeba jenom pokusil? Učitel tě vidí, zítra jdeš na pohovor k řediteli, pozítří už ve škole nejsi – a ostatní školy ve státě tě nevezmou, protože vědí, co jsi učinil.

Tato a jedině takováto pravomoc může zvýšit prestiž učitelského povolání, ne nějaké řečičky.

U nás jsme se dostali do ohavného cyklu. Látka bývá zbytečně a nefyziologicky náročná na zapamatování výčtů, protože tvůrci osnov už tak trochu skrytě počítají s tím, že většina studentů něco obšlehne. K opisování dochází, látka se tudíž dále přitvrzuje do nesmyslných rozměrů, opisuje se ještě více – a tak pořád dokola.

Co má pak dělat i slušný mladý člověk, který přišel na školu s čistým úmyslem studovat poctivě, a vidí, že bez občasného opsání je absolvování dané školy téměř nemožné; anebo absolvování školy je desetkrát těžší, zkazil by si několik let mládí a NIKDO MU ZA TO NIC NEDÁ. Charaktery se masově  lámou i dnes, na to vemte jed. A pak je celá společnost na každém kroku prolezlá onou snahou někde něco a někoho ošulit, odrbat, nabrat na hůl. Tím nezaraženým školním opisováním to začíná - a metastázy jsou všude, kam se hnete pro nějaké zboží nebo službu, na úřad či za zábavou.

Poslední zbytek idealistů, ona skutečná mravní elita národa, kteří ani za této situace neopisují, pak je de facto trestána nejvíc. Ba někdy i zesměšňována, obviňováná z naivity a „odtrženosti od reality“.  A tam, kde největší elity země nejvíce trpí, tam se z té země utíká, tam jde vývoj té země ke dnu.

Co bude dál? Až tato část mladé generace, která se k titulům proflákala a proopisovala (nazývejme ji „naše mladá degenerace“), začne hromadně na svých pracovních postech věci šíleně drbat a mrvit, bude nespokojenost lidí narůstat. Navrhne pak někdo za pár let, že například tituly udělené v letech 2005 – 2020 na netechnických oborech se neuznávají, neboli zpětně ruší? Nebo že se titul nadále ponechá jen těm, kteří v těchto letech dosáhli na červený diplom? Naši slavní zákonodárci by, zdá se, v rámci své neustálé změnové hyperaktivity byli schopni i toto navrhnout.

Rychlé řešení nevidím. Snad, přátelé, když zase potkáte blba s titulem, který vás chce poučovat nebo o vás rozhodovat, prozkoušejte jej, prosím, ze základních všeobecných znalostí, které jsou stále v osnovách našich základních a středních škol. A které má přece povinnost každý člověk znát tak dlouho, jak dlouho si píše do životopisu maturitu a před své jméno titul (ne jenom odhrkat u zkoušky a za pár let zapomenout).

A tak nejen každý matematik by měl umět odlišit souvětí souřadné od podřadného a vědět, kdy se narodil Bedřich Smetana. Ale i každý absolvent jakýchkoliv humanitních studií by měl kdykoliv umět vyřešit kvadratickou rovnici s parametrem, vypočítat rychlost, zrychlení či dráhu ve fyzikální kinetice, vyrovnat jednoduchou chemickou rovnici (neutralizace, adice apod.), umět vyjmenovat aspoň polovinu českých (bývalých) okresů, tedy okresních měst atd. atd. – projděte si v hlavě všechny povinné předměty povinných škol. A jejich základní poznatky a dovednosti.

Všichni otitulovaní pak bez výjimky musí umět spisovně česky – nejen psát, ale i mluvit (při jiných než soukromých příležitostech). Ne že by museli úzkostlivě vždy spisovnou mluvu používat, ale musí být zřejmé, že v případě potřeby by to uměli hladce a s jistotou.

A když zase nějaký mladý degen před vámi zamachruje, prozkoušejte jej  - prostě taková kontrolní otázečka :-)  A když nebude vědět, zhodnoťte jej velmi upřímně, syrovými  zemitými slovy – a pak jej pošlete někam.