Vždy po demonstraci na Václaváku jsme telefonovali spolu s americkým rozhlasovým reportérem Davidem Owenem (Kairo Radio Seattle) reportáž posluchačům za velkou louží. David měl se mnou výhodu, že se nemusel tísnit se stovkami dalších zahraničních novinářů u několika málo telefonních přístrojů na hlavní poště Jindřišská 14…
…ale měl jeden celý telefonní přístroj v klidu jen pro sebe. A sice ve třetím patře jedné budovy přímo naproti koni. Já jsem valil oči nad jeho technickou zručností. Vždy vytočil číslo do USA, pak odšrouboval krytku z mluvítka, dovnitř napojil na drátech dvě svorky, pustil na spřaženém kazetovém magnetofonu PLAY – a už to jelo. A až reportáž dojela, tak krytku zase zašrouboval, vystrčil celé to mluvítko-sluchátko ven z okna směrem k těm davům a nechal proudit do Ameriky jejich hukot. Pak si zase na chvilku dal mluvítko k ústům a v obrovském nadšení volal: „We are immediate witnesses of a real revolution!“ A pak zase vystrčil ten kus telefonu ven na hukot, co jen šňůra stačila.
Ale po pořádku – jak k tomu došlo. V listopadu 1989 jsem ještě neměl své vlastní bydlení v Praze, a přespával jsem u různých lidí. Nejčastěji u prima manželů Nyklových v Bráníku, kde jsem časem míval za symbolické nocležné k dispozici celé podkroví jejich vily. Často jsem je obýval sám, někdy ovšem v dalším pokoji spával jiný host. V těch listopadových dnech konkrétně americký rozhlasový reportér David Owen.
Samozřejmě jsem tehdy ve své jediné soukromé školičce v zemi školil a koučoval – jako téměř každý týden, tak i od onoho pondělka do čtvrtka 20. – 23. 11. 1989; kurz rychlého čtení a technik duševní práce (= soft skills) pro veřejnost v Praze. Na tuto zakázku jsem přijížděl z Moravy v neděli 19. 11. večer po dálnici z předchozí kurzové štace, která byla od 17. do 18. 11. v Komárově u Opavy. Nad puštěným rádiem ve své škodě 105 L jsem byl až dojatý, protože běžely reportáže z pražských ulic od několika mých žáků–rozhlasáků, které jsem učil toho roku 1989 v dubnu (Ivan Rössler, Boris Hlaváček, Standa Berkovec… vesměs známých z pořadu Mikrofórum). A oni že „… nebudeme už lidem lhát… povíme, jak to doopravdy je…“.
Od pondělka do čtvrtka jsme kurz mívali vždy do 16 hodin, na 17 hodin vždy byly svolávány demonstrace na Václavák. Takže to dobře pasovalo. Nejspíše jsme v tu dobu byli jedinou „školou“, kde se celý stávkový týden učilo; nemohl jsem svým žákům udělat to, že bychom výuku přerušili a oni by museli třeba půl roku čekat, až na ně vyjde v jiném mém kurzu místo. Takže – do čtyř v učebně, pak přesun na Václavák – a mj. sraz se spolubydlícím Davidem Owenem, který byl v „Júrop“ poprvé a potřeboval se zorientovat.
Největší Davidova starost byla, jak a odkud včas odvysílat reportáž do Seattlu, když v Jindřišské byly obrovské návaly. Pro mne to bylo hračkou; měl jsem tehdy žáka zhruba na každé patnácté pražské ulici, se všemi pochopitelně trvalé kontakty, ke komukoliv jsem mohl přijít a zaklepat na dveře téměř jako brácha. A tak jsem našel žáky bydlící nejblíže stávkovému poli; bylo to Václavské náměstí číslo… kolem padesátky, už přesně nevím. Naproti koni. Moji žáci Davidovi Owenovi samozřejmě vycházeli vstříc…
Z demonstrujícího davu si pamatuji nadšenou atmosféru, vpravdě hřejivý listopad, cinkání klíči. Nahodilá setkávání s dalšími žáky. Prvé dny toho týdne trochu strach. Kdosi volal: „Už jdou bílé přilby a bijou…“ Ale nakonec nepřišly.
Zlom nastal dvěma okamžiky.
První byl ten, když se do davu k intelektuálům a studentům přidali dělníci. Vedl je Petr Miller, razil si cestu ke koni v čele jejich šiku a za ním zůstávala v davu trojúhelníková stopa jako vlny za lodí… „Už jsme tady!“ Kde jsou dělníci, tam přece nebude socialistická armáda nebo veřejná bezpečnost bít ani střílet.
A druhý zlomový okamžil byl ten, když z balkonu Melantrichu zazpívali Kryl s Gottem.
Pak už nikdy těžkooděnci nebili. Nebyli ani nebili.
Samozřejmě jsme s žáky byli i v Divadle Na zábradlí, na stávkových výborech řady fakult, podepisovali petice, pomáhali s letáky... ale takováto místa a takovéto činnosti jsou celkem všeobeně známy a historicky mnohokrát zevrubně popsány. Pamatuji z jednoho divadla projev mladého a absolutně černovlasého Petra Pitharta. Pamatuji, že když jsem zašel podpořit povstalce do Mánesa, tak jejich nejužší jádro bylo velmi podezřívanvé: Odkud že jste? Kdo že vás poslal? Nikdo? To je podivné...
Už tehdy jsem měl tušit, že to se spontánností 17. listopadu nebude zase až tak stoprocentní...
Jedinečnou zvláštností mých vzpomínek je, že moje škola nepřestala ani v těchto dnech fungovat, že jsem tedy pomáhal novému společenskému pořádku prací - učil lidi to, co budou hodně potřebovat a co se jinde u nás vůbec neučí - hospodaření s časem, mít věci co nejdříve hotovy a neodkládat naplánované úkoly, rychle a poctivě zvládnout angličtinu, mít efektivní mozkovou práci s textovými informacemi, umět prezentovat i vyjednávat, mít dobrý emoční managment aj. - a při tom všem zůstat co nejvíce férovým člověkem.
Tisíce mých pozdějších následovníků se stejnými školicími tématy dokázaly, že to byla správná a potřebná volba.
Takže jsem se podílel na revolučním kvasu typicky i netypicky. A díky výročí jsem si to pěkně oživil a uspořádal.
