Pořád se píše o tom, jak nejrůznější lidé podprůměrní a nedodržující normy chování mají mít výhody a požitky téměř stejné jako ti nadprůměrní a dodržující. Já si myslím, že by se to mělo občas vyvážit.
Rovnost lidí před zákonem je přece o tom, že kdo je pětkrát schopnější než jiný a zároveň třikrát lépe dodržuje normy právní i mravní, tedy všeobecnou férovost, tak by měl mít tomu přiměřeně násobně více úcty, důvěry, peněz... Nelze přece jednomu dát za jednotku jeho užitku určitou odměnu a druhému menší odměnu jen proto, že ten druhý těch jednotek splnil mnohem více. Rovnost je rovnost.
A když vás nepřesvědčí mravní apel, tak snad ten čistě pragmatický: Je velkou výhodou pro celé obyvatelstvo, když reálná elita (ne ta mafiánská, ale reálná) se má jako v pohádce. Když má všechny předpoklady pro další osobní rozvoj. Pak většinou ta elita do vysokého věku kreativně dře v takových oblastech, že z toho mají automaticky prospěch všichni ostatní...
Výborné podmínky pro rozvoj nadprůměrné mládeže jsem zaregistroval na gymnáziu PORG, kde jsem měl nedávno možnost učit na horském soustředění celou pražskou kvartu i kvintu. Studenti nejsou žádní mazánci, jsou si jistě vědomi svých práv. Ale – a to je podstatné – stejně silně i svých povinností.
Ač ve věku pubertálním nebo těsně po, mají většinou v hlavě srovnanou svou životní a profesní perspektivu nadlouho dopředu. V hodinách se úžasně snaží. Při jakékoliv soutěži se rvou o vítězství jako o život, ale přitom se dokážou vzájemně povzbudit a zatleskat i svému soupeři.
Odejít během vyučování na toaletu má jistě každý nárok, nicméně každý se učitele slušně dovolí. Občasná pochopitelná živost v reakcích některých z nich je prvním upozorněním spolehlivě utlumena.
Talent vidíte studentům ve tvářích. Když jsem je tak pozoroval, ve třídě i třeba při sportu, mihlo se mi myslí srovnání například s tvářemi z dávných letních soustředění nejlepších matematických a fyzikálních talentů celé země, které jsem zažíval coby student každé gymnazijní prázdniny. Nebo se mi mihly vzpomínkou tváře těch nejúspěšnějších mladých lidí při různých uměleckých nebo jiných vědomostních soutěžích.
V ukázněné frontě na snídani mluvily dvě studentky přede mnou spolu pouze anglicky. Where are you from, zajímal jsem se. No přece z Prahy, Češky, ale my si tak jen co nejvíce procvičujeme angličtinu.
Už sbalený jsem si nesl věci do auta, a cestou přes loučku jsem křížil cestu třem studentkám. Ahoj paní docentko a paní profesorky, prohodil jsem. Děkujeme, uchichtly se ony tři – spíše vážně a vděčně než pubertálně. Prostě jsem je v tuto chvíli už v duchu viděl někde na super klinice, prestižní univerzitní katedře, v diplomatických službách či na obdobném prestižním postu. Jen aby se neotrávily z naší provinční malosti a závistivosti a zůstaly aspoň zčásti v barvách naší země...
No – cítil jsem se tam velice dobře, i mezi milými a přátelsky přirozenými kolegy učiteli a instruktory.
Se zveřejňováním fotek studentů na internetu to není právně tak jednoduché, tak se omezím jen na vyobrazení sebe sama (ten nejtlustší ze všech - při pátravém kontrolním pohledu po třídě) plus mých dvou bezva asistentů. Mého syna Honzu (ve vínovém svetru) asi neznáte, ale mého úspěšného rekordního absolventa kurzu rychlého čtení z roku 1987 a nynějšího šéfa správní rady gymnázia Martina Romana nejspíše ano. (Jan Gruber a Martin Roman = ti dva štíhlejší). Při padesáti studentech ve třídě nejsou asistenti rozhodně jen na ozdobu.
