Ze severní Moravy do Prahy jsem často nucen jezdit autem, ale leckdy mám zavazadel tak málo, že si mohu dovolit použít vlak. Tedy – jaký jiný než Regiojet Radima Jančury. Důvodů je více. K těm notoricky známým, o kterých už se psalo, přistupují důvody subtilnější:
1. Atmosféra. Slušnost, s jakou se přepravce stará o cestující, je nakažlivá. Lidé v kupé si vzájemně podávají věci, ochotně přidrží dveře nebo zasunou zástrčku notebooku do zásuvky. Nejčastější slova jsou „prosím“ a „děkuji“, jak zpíval v dávné písničce Pavel Dobeš.
2. Obsluha má komunikaci vymakanou do detailu. Když se například stevard ptá „co si dáte“, obrátí se na každého cestujícího zvlášť. Nestane se, že by od dvou lidí objednal a třetímu váhajícímu utekl. Odchází pro jídlo až tehdy, když od každého slyšel explicitně ANO nebo NE. Takovou pozornost hostům jako ve žlutých vlacích jsem přes zlepšující se situaci v domácích restauracích zažil jen jednou v životě – na Kahlenbergu na kraji Vídně. Nikdo tam nemusel mít zvednutou ruku na přivolání číšníka déle než tři sekundy; jeden z pikolíků neustále přejížděl očima celou zahradní restauraci sem a tam, sem a tam… a okamžitě reagoval i jen na pohled očí hosta…
Samozřejmě mě profesionálně zajímá, kde a jak se stevardky a stevardi školí v komunikaci. Ale jistě to není jen školením – to nadšení pro Pana Cestujícího v nich prostě musí být od počátku…
3. A celkově můj dojem potvrdila dnešní malá konkrétní příhoda. V Olomouci nastoupil starší manželský pár, oba jistě přes osmdesát. Trochu mi připomněli Plhovy rodiče, co jeli na třídní schůzku až z Kojčic (film Marečku, podejte mi pero), ale tito skuteční byli mnohem noblesnější. Vyoblékaní jak na svatbu, on s červenou kravatou a decentní bílou šálou, ona navoněná… On trochu připomínal v obličeji Tomáše Baťu juniora na sklonku jeho života. Prostě – zavál z nich duch první republiky, kdy v určitých společenských vrstvách byly ještě věci a vztahy naprosto v pořádku; a tento duch se spojil s duchem žlutých kupé – s takovou malou oázou toho, jak jsme si všichni představovali po roce 1989 služby soukromých firem.
Starší pár neměl ty správné jízdenky – jen na ČD. S omluvou vysvětloval stevardce, že jim vlak ČD v Olomouci přibouchl dveře před nosem. Asi nemohli v osmdesáti tak utíkat po nástupišti… Jeli do Zábřeha. A kolik že mají teď zaplatit…
„Nechte to tak,“ mávla rukou půvabná stevardka Simona. „Aspoň si zapamatujete, že jedete s jinou společností…“
No – možná právě tou investicí pár desetikorun za odpuštěné jízdné vydělala svému zaměstnavateli desetitisíce. A to jistě ani netušila, že já o tom budu psát. Stále to netuší…
Stařečkům v kupé nikdo ušetřené jízdné nezáviděl. V Zábřehu se oblékli, při odchodu slušně pozdravili – a jede se dál…
