Ladik Větvička vydává novou bezvadnou a pro něj dosud netypickou knihu! Ještě nějakou dobu potrvá tiskárenský proces – ale už teď se můžete těšit. Název je: Tajemství bohatých (Ostraváků). Tato Větvova kniha je prostou a nevyumělkovanou oslavou lásky k životu. Je férově upřímná, otevřená, nic neskrývající, na nic si nehrající – prostě taková, jak je mezi lidmi na Ostravsku zvykem spolu komunikovat.
Hned při úvodním mottu knihy se nám čtenářům vybavuje dávný hit Karla Gotta, jeho všeobecně známý refrén:
Naplno žij - a chyť své dny,
jako když jsou to poslední,
počítej s tím, že žádný z nich tě víckrát nepotká…
Řada lidí si většinu svého života pořádně neuvědomí jeho krátkost a konečnost. Fakt, že druhý, opravný život, druhou tělesnou schránku už nevyfasujeme, už nám to nikdo nedá. A že tedy ten nevelký časový úsek mezi narozením a smrtí bude tak a jenom tak povedený, jak si to sami zařídíme. Nejdříve ve svém nitru, a pak – pomocí životní vyrovnanosti a akceschopnosti – i vnějškově, v dosahování hmatatelných životních cílů.
Dále si autor dobře uvědomuje, že jednotlivec je jen slabý mraveneček v ohromném soukolí států, národů, politiky mocných, celé dnešní mašinérie médií, úřadů, bank a dalších mocných veličin. A že změnit okolní svět podle uvzdychaných přání nebo lamentující hospodské kritiky se tomu mravenečkovi nejspíše nepodaří. Že tedy jedno procento řešení životního štěstí a pohody je ve změně vnějšího světa – a celých devadesát devět procent ve změně člověka samotného. Uvnitř prožíváním i navenek jednáním.
A hned navazuje životním optimismem, který nás nic nestojí, a který si můžeme v sobě vybudovat nezávisle na čemkoliv vnějším. Při čtení se mi vybavil klasický bestseller Romaina Rollanda „Dobrý člověk ještě žije“ a stejně uznávané dílo světové literatury – „Jeden den Ivana Denisoviče“ od Alexandra Solženicyna. Příběh lidí téměř odsouzených na smrt – ať už ve středověkém obléhaném městě nebo v jednom z nejhorších lágrů gulagu. Příběh nezdolného životního optimismu těchto lidí… To může být díky autorovým řádkům inspirací pro každého čtenáře. Hodnotu Větvičkova nabádání k životnímu optimismu nikterak nesnižuje to, že žije v Ostravě-Porubě, a ne v Paříži či v Moskvě, jako jeho výše zmínění spisovatelští kolegové.
Dále přichází na řadu Paretovo pravidlo, často citované v manažerských kurzech. Jde vlastně o zákon o nerovnoměrnosti rozložení lidských věcí na tomto světě. Tak to cítí i Větva a tak to i objasňuje – nedělá z poměru 80:20 nějaký svatý grál. Matematik by řekl, že je to o rozložení náhodných veličin a vzpomněl by jistě též německého profesora Karla Friedricha Gausse. Gaussovo normální rozložení a Paretovo pravidlo – to je svou podstatou totéž – jen lektoři manažerských dovedností používají raději to druhé, neboť v tom prvním jsou exponenty, zlomky a mocniny. Což by mohlo některé ze snobských návštěvníků manažerských kurzů, ozdobených pochybnými diplomy z pochybných fakult, poděsit svou „složitostí“. (A také se obávám, že na vysvětlení Gaussova normálního rozložení by někteří dnešní rádobylektoři intelektuálně neměli, i když je oproti Paretovu pravidlu historicky starší a mnohem přesnější.)
Ladik dále formuluje tři pravidla vedoucí k tomu pravému životnímu bohatství. Vedle Paretova pravidla to jsou:
- Pravidlo 3D – delete, delegate, do.
- Pravidlo 3Z – zlikviduj, zautomatizuj, zmiz.
Mezi těmi dvěma posledně jmenovanými pravidly je cítit určitý průnik – vždyť slovo „delete“ znamená tak trochu i „zlikviduj“. Ano, dejme v životě pryč vše, co je zbytečné, co činíme jaksi ze setrvačnosti, z nedostatku zamyšlení se nad sebou samými – prostě z blbosti, kterou škodíme nejvíce sami sobě. Ať už je to v oblasti hospodaření s časem, zvládání každodenní záplavy e-mailů nebo jinde. Jde vlastně o takový lidsky podaný time management a mail management.
Učme se jen to, co je opravdu zapotřebí – tedy mj. cizí jazyky. Tedy – language management, opět velmi lidsky podaný.
V knize se nabízí také další „otázka do pranice“: Jak bych žil, kdybych věděl, že mi zbývá jen měsíc zdravého svobodného života a pak mě někdo usmrtí?
Opět se nemůže nevybavit scéna z francouzského filmu Hrabě Monte Cristo. Konkrétně z mé nejoblíbenější verze – s Gerardem Depardieu a Ornellou Mutti: Mercedes přijede pozdě večer před ranním soubojem prosit Monte Crista, aby ušetřil jejího syna. Při tom rozhovoru definitivně poznává, že Monte Cristo je její dávná láska Edmond Dantes. Edmond namítá, že podle domluvy jde o souboj na život a na smrt, zranění není důvodem k přerušení střelby – a že tedy jediná možnost, jak zachránit mladého hraběte de Morserf, je jeho vlastní (Dantesova) smrt. Buď zastřelit, nebo se nechat zastřelit. Mercedes svým brilantním vyjednávacím rétorickým mistrovstvím přesvědčí Dantese, že se má raději nechat zabít. (Mimochodem – ty Mercedesiny přesné zásahy na Dantesova nejcitlivější psychická místa, ty její paralely otec-syn a matka-syn natolik patří do učebnic vyjednávací rétoriky, že je musím co nejdříve zařadit do svých komunikačních kurzů…)
Ale – co je podstatné a spojité s Ladikovou knihou: Dantes alias Monte Cristo žije těch pár hodin do souboje tím nejúžasnějším stylem – návštěva u milenky, skvostné milování, ještě skvostnější snídaně – a pak smířený odjezd do zamlženého Bouloňského lesa. Ovšem – mladý Mondego Morserf už netrvá na souboji, omluví se Monte Cristovi. Maminka jej totiž ještě v noci informovala o zradách jeho fotříka hraběte. (A to mu ještě zatajila, že on je ve skutečnosti biologický syn její a Dantesův, ha.)
Dantes jede tedy v kočáře zpět z lesíka domů, a rozjařeně povídá vedle sedícímu věrnému Bertuciovi: „Vidíš, tak by se mělo žít! Stále tak naplno, jako bys měl zítra ráno zemřít!“
Tímto úsekem svého románu se tedy Alexandre Dumas z Paříže na dálku přiblížil velikosti Ladika Větvičky z Poruby, aniž to mohl tušit.
No a pokud jste četli Dumase, čtěte také Větvičku. Však už víte, že na vnějších okolnostech (třeba kdo odkud pochází) zase až tolik nezáleží – ale na obsahu ano. Na obsahu mysli, i na obsahu knihy. Tou knihou se Ladik řadí i v tak vybraném společenství, jako je cca dvanáct tisíc mých žáků-grubrovců, k elitě.
Nejpřesněji s Větvovým poselstvím pak ladí tato pasáž z prvního dílu Mayova Vinnetoua (cituji z vydání v nakladatelství SNDK Praha 1965). Jde o klíčový rozhovor Old Shatterhanda s Inču-čunou, a první slovo má Apačský náčelník:
„…Chceš zlato?“
Hleděl na mne pronikavě, ostře, najednou celá jeho tvář zpřísněla.
„Zlato? Vždyť jste mi žádné nevzali! Proč byste mi je tedy měli dávat?“ Vědel jsem, že indiáni znají mnoho nalezišť drahých kovů… Ostatně… nikdy jsem netoužil po bohatství a majetku… i když jsem – nepopírám – byl vždycky toho přesvědčení, že s pomocí zlata se dá udělat také mnoho dobrých věcí…
„Ne, nevzali jsme ti žádné zlato, máš pravdu,“ řekl Inču-čuna zvolna. „Ale zavinili jsme, že nedostaneš, co bys jinak dostal… Říkám ti, tam v horách leží hromady zlata, Rudí mužové vědí, kde je mají hledat, Stačí, aby se sehnuli k zemi, a zvednou hroudu žlutého kovu. Chceš, aby ti Inču-čuna nějaké přinesl?“
…viděl jsem Inču-čunův pohled a v něm jakousi skrytou úzkost, jestli se přece jen nakonec neukáže, že i já jsem jako ostatní…
Zavrtěl jsem rozhodně hlavou.
„Děkuji ti,“ řekl jsem. „Netoužím po bohatství, které si člověk nezasloužil. Pravda, nemám plnou kapsu, ale kvůli tomu ještě hlady nezemřu. Až se vrátím, budu zas pracovat, vydělám si.“
(Konec citátu.)
Až bude Větvova knížka k dostání, ještě vám to připomenu. Jednu už jsem mu nedávno křtil coby kmotr – a bylo to velké. A jistě zase bude.
