V idylických časech před všemi totalitami hrávali snad v každé obci v hospodě pravidelně spolu karty tři nejváženější osoby: Pan starosta, pan farář a pan učitel místní obecné školy. Proč se pozice pana učitele dnes tolik snížila?
Jistě by s nimi hrával i vážený pan doktor, ten ale nebýval v každé obci – spíše jen v nejbližším městečku. A jistě by s nimi popíjel pivo a hrával i vážený pan soudce. Ten ale býval jen v nejbližším větším městě.
Starosta – lékař – soudce – učitel. Čtyři pilíře zdravé společnosti, všechny tyto profese zhruba na stejné úrovni společenské prestiže, zhruba také stejně slušně placené. (Faráře nepočítejme – v dnešní sekulární době je pozice církve na hony vzdálená té dávné.)
Zhruba stejná mzdová úroveň toho kvarteta profesí platila, pokud si dobře vzpomínám, až do roku 1989. Kolem čtyř, pěti tisíc měsíčně hrubého každý. Pak se to začalo diferencovat. Zkušený soudce a zkušený lékař se všemi svými službami jsou příjmově asi nejvíce v popředí, atakují stotisícovou měsíční mzdu. Starosta zejména u větších měst je na tom obdobně, starosta/starostka malé obce je také na této malé obci citelně nad místním příjmovým průměrem. Všechny tři profese jsou NĚKDO. Ale učitel? Skoro NIKDO.
Klíčem k dobrému postavení je nepochybně moc. Tedy možnost způsobit druhým citelnou újmu, když se nebudou chovat uctivě, tedy tak, jak si nositel té moci přeje.
Lékaři mají v rukou a na svých rozhodnutích náš život a zdraví, soudcové naši svobodu, starostové a jejich úřady podstatnou část adminitrativy, povolování či zamítání lecčeho. Je to moc a moc a moc.
Učitelé ovšem postupně téměř veškerou svou moc ztratili. Bylo by na desítky stránek analýz, jak a proč k tomu došlo.
Zde se omezím jen na pár úvah, jak by mělo vypadat zdravé školství. Tedy školství, kde mají učitelé moc a vliv v míře obvyklé a přiměřené modernímu vyspělému právnímu státu. Sám jsem takové zdravé školství ještě kdysi řadu let zažil – z té či oné strany katedry a pak jako „létající učitel“ přes třicet let s dospělými po celé naší zemi. Takže to budete mít takříkajíc z první ruky.
Oficiální státní školství má poskytnout veškeré mládeži nad 6 let věku rovnou příležitost. Tak jako tenisový oddíl poskytne mladým začínajícím adeptům tenisu rovným dílem zeď, kurt, raketu, seznámení s pravidly, trenéra. Nicméně druhá polovina úspěchu zvaného vzdělanost je na tom, kdo je učen, tedy na žákovi. A žáci obecně se té příležitosti zhostí každý jinak. Tak jako v tenisovém oddílu se jinak zhostil šance žáček, který skončil v okresním přeboru, a jinak žáček Ivan Lendl. Ten druhý dosáhl milonkrát hodnotnějšího tenisového vzdělání než ten první. A zaslouženě bral za to milionkrát více úcty, slávy, peněz.
Oficiální školství, zejména základní a střední, má bezkonkurenční prostor žáky systematicky poznat a systematicky hodnotit. Snad je to dnes aspoň trochu podobné, ale za mých školních let bylo takových hodnocení asi pětadvacet za každé pololetí. Třeba v matematice: Dvě velké celohodinové písemky co čtvrt roku – dvakrát pět příkladů, tedy deset známek. Pak zhruba tři velká vyvolání k tabuli během každého čtvrt roku. Tj. dalších šest známek. Pak orientační „desetiminutovky“ cca jednou měsíčně. A pak ještě občas známkované promrskávání látky v lavici.
Tedy pětadvacet větších či menších „atestací“, „akreditací“, „certifikací“ pololetně, padesát ročně. Dělaných nezávislými a vysokoškolsky vzdělanými odborníky-pedagogy.
Za rozhodující dobu pro atestaci či certifikaci lidského vzdělávání pak lze brát druhý stupeň základní školy plus celou dobu střední školy. Těchto osm let školní docházky. Proč?
Protože předtím, na prvním stupni to celé vidím jako ještě takovou „kašičku“, napůl školku, napůl hru… a ani pilířové předměty jako matematika a český jazyk tam ještě v plné složitosti nejsou – pouhé „čtení“, „psaní“ a „počty“.
Protože potom, po maturitě, už není kontakt učitelů a žáků tak každodenní osobní – a hodnotí se jednou za delší čas a nárazově.
Takže – závěr – za naprosto rozhodující pro určení kvality vzdělanosti člověka je těch osm krát padesát, tedy čtyři sta testů a testíků v každém školním předmětu od věku 11 do věku 18 let. V cca deseti tzv. akademických školních předmětech (= bez tělocviku a umění) čtyři tisíce profesionálních měření vzdělanosti, kterým rozhodně nemůže (páni personalisté a dámy personalistky ve firmách a institucích prominou) ani za mák konkurovat jakékoliv další měření vzdělanosti později, i kdyby se zaklínalo sterem různých vznešeně znějících „assessmentů“. To by stál jeden maximálně půlden assessmentu proti osmi letům, navíc ten assessment v rukou lidí té profese, která není vysokoškolsky vzdělaná ani v pedagogice ani v didaktice, a navíc vidí hodnoceného při pohovoru třeba poprvé v životě. Směšné…
Čtyři tisícovky výsledků měření vzdělanostní výkonnosti u velké většiny populace (většina populace má dnes základní i střední školu).
Daly by se použít obdobně jako právě v tom tenisu, tedy v tenisových žebřících mužů ATP či žen WTA. Výsledkem by bylo žebříčkové pořadí každého člověka v naší zemi podle vzdělanosti. O pořadí jedna až po pořadí mnohomilionté. Čtyři tisícovky zaznamenaných měření (nejen vysvědčení, ale i žákovské knížky, třídní výkazy všech známek) by dostatečně diferencovaly toto pořadí.
Z horní tisícovky takového celoobyvatelského monohamilionového žebříčku vzdělanosti by se prioritně nasazovalo do kandidátních listin nejdůležitějších státních orgánů (prezident, ministři, poslanci, vyšší soudci, primátoři, šéfové veřejnoprávního rozhlasu a televize, velvyslanci apod.) Z horní deseti až dvacetitisícovky pak prioritně nižší soudci, starostové a radní, lékaři, vědci, ředitelé středních podniků…). Čest výjimkám, které potvrzují pravidlo, ale opravdu jsou jen výjimkami.
Při nějakém intelektuálním sporu dvou kterýchkoliv lidí by se zdravá společnosti ihned podívala, kdo má jaké vzdělanostní pořadí – a ten s lepším pořadím (zejména v umění myslet, tedy v matematice) by dostal téměř automaticky zapravdu.
No a právě profese učitelská by to měla pevně v rukou, s jakým pořadím ten který člověk vstoupí do života v době maturitní, v době čerstvé plnoletosti. Profese učitelská plnomocně, nezpochybnitelně, bez možností zasahování nějakých vlivných rodičů či někoho takového. Tak jako soudci jsou dnes kontrolováni zase jen jinými soudci a policisté jen jinými policisty (GIBSem), tak by do vzdělanostního hodnocení nesměl učitelům kecat nikdo. Prostě učitel dá známku, a i kdyby se celý svět na uši stavěl, tak není odvolání (pokud by známka zcela výjimečně nebyla extrémním zločinem – ale potenciální extrémní zločinci by nesměli dokončit pedagogickou nebo filozofickou fakultu).
A obdobně jako ve vzdělanosti by se sestavovalo a používalo pro výběr i pořadí z chování, z morálky, lidské férovosti či ctihodnosti – nazvěte si to jak chcete. Vyrušil jsi, žáku, několikrát při výkladu učitele a zdržel jsi tak jeho práci pro desítky dalších tvých spolužáků o někoik vteřin? Opsal jsi, žáku, pár údajů při písemce nebo z domácí úlohy od spolužáka? Potáhne se to s tebou jako Kainovo znamení řadu let. Jako když tenista hrubě poruší pravidla, nechá si započítat balon, který neměl – a vyhraje kvůli tomu nespravedlivě nějaký zápas. Opíšeš, žáku, vícekrát nebo i jednou jedinkrát při důležitém testu? Pak je to jako by tenista bral drogy – mnohaletý distanc ze vzdělávání a následného slušného uplatnění v kariéře; a možná i celoživotní distanc. Pan učitel nebo paní učitelka to nezpochybnitelně a suverénně rozhodne, není odvolání.
No a když někdo má třeba od těch ctihodných vážených učitelek a učitelů v obou žebříčcích pořadí v první stovkce, tak je to ve společnosti co do autority polobůh. Když veřejně prohlásí "to a to je tak a tak", tak to prostě platí. Člověk z žebříčkového pořadí těsně nad jeden tisíc mu smí oponovat jen velmi zdvořile; člověk na pořadí horším než sto tisíc se smí pouze postavit do pozoru a radostně souhlasit. Žádná internetová kanálie z jeho strany - to by ve společnosti coby respektovaná osoba prostě skončil.
Tak jako dnes soudce může běžnému člověku učinit strašlivý zásah do života – několik let odnětí svobody, tak obdobně by to mohl udělat libovolnému žákovi učitel, když se žák proviní a sankci si zaslouží.
Dokud nebude mít učitelstvo takovouto moc obdobnou moci soudcovského stavu, tak jeho požadavky o lepší postavení ve společnosti budou spíš vysmívány než brány vážně. A namyšlení rodiče společně s lotrovskými žáky jim budou stále „sr.t na hlavu“. A na nejvyšších postech establishmentu budou stále zhusta lidé loketní, kteří podváděli, opisovali, různě jinak kradli, šidili – jak na ně často vyplavávají různé aférky, kterých bude stále více.
Já vím, základní standardní vzdělanost by se měla sledovat celoživotně, nebo aspoň po celou dobu kariéry člověka až do jeho odchodu do důchodu. Psal jsem o tom nedávno v blogu uveřejněném hloupě v pátek odpoledne, takže to mohlo zapadnout.
Já vím, problém může být v tom, kde vzít učitelstvo stoprocentně andělsky morálně čisté a super vzdělané, když vychytralými pragmatismem a pohodlností je dnes z citelné části prožraná snad každá vrstva společnosti… Nicméně u soudcovského nebo lékařského stavu nelze jinak, než že se stát na obdobnou čestnost a morálnost spolehnout musí.
„Já vím, Bohumile, já vím…,“ konejšil všeznalý anděl (Jiří Pecha) zpovídajícího se Bohuše Stejskala (Bolek Polívka) v závěru kultovního filmu Dědictví; anděl chápal, že život Bohuša a život obecně je složitý.
Ale odněkud bychom to složité zamotané klubko zkusit rozplétat mohli, ne?
