„Devadesát procent lidí… má s angličtinou obrovský problém. Měly by na tom zapracovat všechny generace…“ četl jsem v dnešní papírové MF DNES. Ano, v DNES dnes, třicet let po sametovém Listopadu.
Já ten citát ještě upřesním, protože do perexu se mi celý nevešel: „Devadesát procent lidí, kteří se hlásí na pozice, kde je jazyk potřeba, má s angličtinou obrovský problém. Měly by na tom zapracovat všechny generace, nejen střední a starší, ale i ta mladší.“ Řekla to na své přednášce na jedné konferenci personalistka Pavlína Zábojníková. A uvedla také ještě toto: „Když bych měla dostat korunu pokaždé, když slyším od kandidáta, že anglicky rozumí všemu, ale mluvit mu úplně nejde, tak jsem bohatá.“
No tak vidíte.
Co vyplývá z prvního citátu? U těch neumětelů nejde o devadesát procent celého obyvatelstva včetně kopáčů kanálů, uklízeček a nemluvňat, ale o devadesát procent těch, kteří podle mne vykazují oficiálně nejméně absolvovanou maturitu, kteří angličtinu potřebují ve své práci a nestydatě se o takovou práci hlásí.
Další svědectví o dnešní době nestydatosti je v tom druhém citátu od paní personalistky. Ze čtyř jazykových dovedností – číst, psát, mluvit, rozumět – je u angličtiny jednoznačně nejobtížnější ta čtvrtá, tedy porozumět mluvenému slovu, zejména mluvenému slovu rodilého mluvčího (Angličana, Američana atp.)
Zatímco mluvená spisovná čeština, latina, italština, španělština, všechny slovanské jazyky jsou kombinací zvuků, tak angličtina, i spisovná, je kombinací zvuků a pazvuků. Angličtina (téměř) neskloňuje a nečasuje, její slovní druhy (téměř) nemají různé koncovky. A kde je něco (konec slova) furt stejné, tam to stačí v hovoru mezi lidmi naznačit, zamumlat – a každý z jeho země už ví, každý rozumí, protože ta zamumlanina může reprezentovat jen jednu určitou a žádnou jinou skupinu hlásek. Na to našinec není zvyklý, pořád chce tu anglickou zamumlaniu rozluštit – a když ji nerozluští, tak si zoufá.
Že prý uchazeč o práci anglicky „rozumí všemu“… Cha, zaveďte ho na tržiště v nějakém americkém městě, kde všichni melou ostošest, a nechejte jej aspoň slovo od slova přemlouvat pomalou řečí to, co slyší od rodilých mluvčích rychle. Nebo dokonale překládat do češtiny. Hned mu sklapne.
Naopak – znám řadu lidí, kteří dovedou v angličtině úspěšně vést i dlouhé přednášky ze svého oboru, gramaticky v podstatě správně (jen místo pazvuků vyslovují zřetelné zvuky, ale to nevadí) – a u běžného anglického hraného filmu se na většině míst nechytají. Takový je rozdíl v obtížnosti mezi „aktivně mluvit“ a „pasivně rozumět“.
Ale proč jsme na tom po třiceti letech motivované snahy o ovládnutí angličtiny jako národ stále tak blbě?
Proč jsme nedohonili aspoň Švédy nebo Holanďany, když už je pro nás v nedohlednu třeba angličtinová úroveň Izraelců?
První a známou příčinou je náš ledabylý vztah ke školství a vzdělávání. Nastoupený za totality: Vyhýbat se těžké soustavné studijní dřině; okecat, ošulit, opsat, nechat si napovědět, nějak prolézt a dostat papír, stoprocentních znalostí netřeba. V letech 1948 – 89, kdy se tato celonárodní laxnost vytvářela, to možná mělo sice problematické, ale jakés takés opodstatnění – učilo se mnoho blbostí. Bohužel, toto po Listopadu nezmizelo, ale se stále lehčím životem a pohodlnějším živobytím mladší generace se mnohdy prohloubilo.
Proč dlouhodobě těžce až někdy nelidsky dřít? Život má být lehký a příjemný, včetně každodenního života ve škole, že? Život má být mobilově, selfíčkově a mekdonaldově cool… „Bavím se“, „užívám si“ – tyto slovní obraty znějí z úst mladší generace mnohem častěji než tomu bylo u tehdy stejně mladé generace před třiceti, padesáti lety.
U angličtiny však takovýto lehkoživkový pouze zábavný přístup nefunguje. Tam stále zbývá mnoho klasického biflování, mnoho úmorného opakování. Vyslovit v anglické konverzaci plynule pokročile větu o deseti slovech nejde tak, že nějaký teenager zná z deseti slov té věty jen jedno a ta ostatní si rychle za sebou postupně vyhledá v mobilovém slovníku a pak je vysloví… zároveň i podle pravidel gramatiky, haha.
A už jsem u druhé, méně známé příčiny našeho českého masového neúspěchu v angličtině. K celkové neochotě psychicky tvrdě pracovat totiž neodmyslitelně patří i neschopnost rozeznávat manipulace a fake news v tržní nabídce jazykové výuky.
Jazykových škol nejspíše nemáme méně než Švédi, Holanďané nebo Izraelci; ba naopak se to u nás školami a různými pomůckami jen hemží. Tak kde je problém?
Typický mladší, ba i středně starý Čech snadno sedá na lep reklamnímu pozlátku, za nímž se skrývá už zdaleka ne tak zlatá kvalita a účinnost. Někdo v inzerci ohlásí novou metodu, nejlépe cizokrajně znějící, udělá si pěkné webové stránky, má reklamu i jinde – a už ptáčka lapají.
Kolik lidí u nás ví, že naše země je kolébkou vědní disciplíny lingvopedie, nauky o umění studovat cizí jazyky? Tak jako naše země dala světu vědu didaktiku (Komenský), polarografii (Heyrovský) nebo genetiku (Mendel), tak dala světu i lingvopedii. Lingvopedie ve svém metodickém instrumentáři nepracuje s jednotlivými metodami, ale používá psychovzorce neboli multimetody; tedy nástroje, pomocí nichž si student sám hravě odvodí jakoukoliv metodu. Nebo jakoukoliv jemu nabízenou metodu umí posoudit, umí v ní rozeznat zrno od plev – podle toho, co je s multimetodami v souladu a co se jim příčí. Umí si namíchat z tržně nabízených metod takový mix, který jemu osobně vyhovuje optimálně a naučí jej maximu za minimum stráveného času.
Multimetody oproti metodám jsou založeny na multidisciplinárním přístupu, tedy na průniku exaktních věd (matematiky, fyziky, chemie, biochemie, kybernetiky…) do humanitní říše čistých adjektiv, gerundií, adverbií, conditional clauses, frázových sloves apod.
Kolikrát se náš český adept angličtiny zeptá svého potenciálního učitele na jeho výsledky v matematických, fyzikálních, chemických olympiádách? Jak často vyřadí ze svého výběru dvojkaře a trojkaře v těchto oborech? Nakolik zkoumá náš český adept u svého jazykového učitele znalosti kybernetiky? Kybernetika už z definice je přece věda „o řízení a sdělování informací v živých organismech a strojích“. A co jiného je používání angličtiny než řízení a sdělování informací v člověku, tedy v živém organismu.
Nakolik zkoumá adept angličtiny u svých učitelů jejich vzdělání v inteligentním vnímání, nadřazeném to pojmu racionálnímu čtení?
Viz obrázek.
Kdo se nestará o průnik exaktních věd do vzdělanostního portfolia svého učitele jazyků, ten je na tom stejně, jako by dnes volil na ukládání dat prastarou papírovou kartotéku lístkovnici místo nejmodernějšího harddisku svého notebooku. Sám si šlape po štěstí, sám se prokousává cizím jazykem mnohonásobně déle a obtížněji nebo nejspíše ztroskotává na půli cesty.
A pak se personalistka na konferenci musí takhle rozčilovat.
Ech…
