Mám vždy velkou radost z člověka, který prostě něco perfektně umí. Který umí setrvale, stabilně, coby rys své osobnosti – a navíc tvořivě. Není nad zážitek z tvůrčího ducha. A protože začíná MS v hokeji, chtěl bych z té hokejové stránky dnes představit našeho jediného literárního nositele Nobelovy ceny – Jaroslava Seiferta.
Začnu se Seifertovými verši odjinud. Když se znaven pražskou prací vracívám domů na Frenštátsko, samozřejmě vnímám zdejší jinou půdu, jiné domky, jiné karpatské svahy, jinou křišťálovou vodu ve skalnatých potůčcích a jinak vonící kameny vytažené z těchto potůčků než jak je tomu typicky ve středních Čechách.
Ale až Seifertovy verše vypsané na ceduli na Vlčině mi umožnily plně pochopit, v čem vlastně ta jinost je a proč se mi zdá tak fajn.
Když sem kdysi Jaroslav Seifert přijel, nebylo možná jinak než že šel se zdejšími přáteli posedět a popít. A chopil se pera a napsal tyto verše:
Tam u vás, milí, věřte mi,
člověk se octne v světě jiném,
i studánky jsou cítit vínem,
kámen tu voní růžemi.
Bezva, ne?
A teď ty verše hokejové. Vztahují se ke slavnému vítězství čs. hokejistů nad hrdými Němci v roce 1938 v poměru 3:0. Němci samozřejmě přijeli do Prahy v dresech s hákovým křížem a na úvod zápasu hajlovali…
A jak zhodnotil svůj dojem ze zápasu Jaroslav Seifert?
Dovolím si trochu aktualizovat a nahradit slovo Německo slovem Rusko. Souboje s Rusáky jsou přece jen v živější paměti. Přestavte si, že by následující verše otiskly čs. noviny v březnu 1969… to by za ně byli všichni zúčastnění nadlouho zavření.
Dnes už to asi tak hrozně vypjaté nebude, ale středně vypjaté jistě ano. Tak si to vychutnejte. Když už vaše dítě nedoneslo dnes následující verše ze školy od učitelky češtiny a literatury, tak si je nechte znít myslí aspoň z tohoto článku. (Jo – a ještě je slušnost uvést zdroj – tím je zde pro mne časopis Instinkt č. 18/2015.)
Ač nad pukem tak jásat nedovedu,
když hrstka mužů stříbrného ledu
muž proti muži, čelo proti čelu
bojuje tvrdě kolem mantinelů…
včera jsem musel myslet na symboly
a byl bych rád dal růže kolem holí
těch našich.
Ampliony řvaly,
když při té řeči naši bojovali,
a s mužstvem Rusů na tom ledě
přes pyšné věty dopadlo to bledě…
Snad ani není zapotřebí říci,
že nemusí to být jen na Štvanici
či v novinách, kde válčí se jen pery.
Z těch hokejek se mohou státi kvéry.
Pěkné, výstižné, profesionální… co říkáte? A možná budeme mít i letos důvod si toto zarecitovat…
Ještě že nás Čechy aspoň někdy aspoň něco vyššího spojuje…
