Tři paralýzy straší člověka v současném světě. Máme to dnes těžké především v rozhodování, v koncentrování se, v dotahování záměrů do konce. Proč tomu tak je – a jak se bránit? Jak to zvládat? Pojďme se zamyslet, nepohrdejme nabídkou na pomoc.
Příčina paralýz je jediná – a lidé ve zralejším věku, kteří naplno rozumně zažili třeba jen nedávná sedmdesátá a osmdesátá léta – mohou dobře podat svědectví.
Příčinou je tedy naše rozháraná doba, plná internetu, mobilů, plná nepřeberných možností, kam se vrtnout ve stále se zmenšujícím se světě. Pro občana střední nebo východní Evropy je ten předěl ještě drastičtější než pro západnější sousedy, protože z říše „nelze téměř nic“ přešel skokem do říše „lze téměř všechno, avšak člověk si musí bolestně vybrat“.
Srovnejme – tehdy a dnes:
Tehdy – jeden druh jogurtu na trhu; jistě, ve dvou verzích, bílý a slazený marmeládou. Dnes jogurty? Však víte.
Tehdy – jednotná cena všeho, například benzínu a nafty. Problém typu „ke které pumpě zajet“ vůbec neexistoval. Na dálnici Praha Brno byly dokonce v každém směru pumpy dvě!
Tehdy – pohyby kurzu koruny (Kčs) prakticky neexistovaly. Jen stálá mírňoučká inflace projevující se tím, že tzv. Federální cenový úřad jednou za mnoho let zvedl ceny určitým skokem – a pak zase dlouho klid. Ukládalo se na jednotnou vkladní knížku na dvě, tři nebo čtyři procenta ročně – podle výpovědní doby. Jiné oprocentování nebylo. A jen jedna banka pro běžné lidi, jak jinak.
Tehdy – jedna televize (= Československá televize), sice se dvěma programy, ale vlastně jedna; co tam bylo, to mělo promo a PR absolutní; co tam nebylo, jako by nebylo.
Tehdy – jeden všeobecný časopis pro mládež. Jeden druh šunky ve všech obchodech – všude za jednu cenu, tuším 14 Kčs za deset deka. Sníst najednou na posezení třeba třicet deka šunky – to patřilo do pohádek o miliardářích.
Tehdy – jedna cestovní kancelář obecně, jedna mládežnická, jedna družstevní, jedna sportovní. Všechny ovšem se stejným výběrem jen cca pěti nejbližších zemí, kam je možno jet.
Tehdy – stejná cena jednoho studentského jídla v menze – 2.60 Kčs.
Ani o ní ani o žádné jiné ceně v žádném obchodě se nesmělo nijak smlouvat nebo dohadovat se. Zvýšit si zisk se dalo jedině šizením.
Tehdy – telefony jen po drátě. Když šla výprava sportovců po horách a někdo dostal infarkt, nebylo možno jen tak hned zavolat pomoc. To někdo třeba musel někam běžet několik kilometrů a doufat, že mu tam v nejbližší obci někdo zatelefonovat dovolí.
Tehdy víceméně stejný plat pro všechny plus minus pár desítek procent nahoru a dolů. (Ještě mám v živé paměti, jak jsem v srpnu 1980 vysvětloval své dočasné paní domácí v anglickém Bournemouthu, že cena dvou nealko coca-col na tamní diskotéce je stejná jako celodenní plat toho nejgenerálnějšího manažera velikého československého podniku s tisíci zaměstnanci. Dodnes mi Mrs Sullivan nevěří.)
Tehdy byli – milá mládeži – všichni lidé včetně všech mladých lidí offline, jak je rok dlouhý. Za celý rok neměli ani minutu zapnutý mobil, nebyli ani minutu na počítači. Slunce sice svítilo, vítr vál, mraky táhly oblohou, ale facebook nebyl.
A přesto je to pro generaci nad padesát let věku „normální svět jako včera“.
Poznámka: Mili čtoucí rodiče, dejte o těchto rozdílech přečíst svým potomkům. Pokud to vaše doporučení děti nebudou brát jako domácí násilí a omezování svých výsostných velepráv, tak ať si ty rozdíly přečtou – a ještě jim řekněte vlastní podrobnosti. Hodně problémů dnes pramení z toho, že mladí jsou v těchto znalostech často na štíru.
Takže – nyní ke třem paralýzám způsobeným tím, že je to dnes „jinak než včera“:
Nebylo co preferovat, totalita to obstarala za nás. Dnes roste význam těch technik duševní práce, které člověku umožní správě a včas analyzovat relevantní informace, optimálně rozhodnout o té jediné volbě z přemnoha možných, kterou nám čas života umožňuje. A snést takzvaný postrozhodovací a postpreferenční smutek nad tím, co krásného nám uteče. Uteče, smiřme se, takový je už svět a nezměníme jej.
Něco jiného je koncentrační paralýza. Rušiče koncentrace na nás vyskakují ze všech stran prakticky neustále. Kolik jich jen bliká každou chvíli na všech hlavních displejích, kam se díváme – na mobilovém, počítačovém, televizním. A my klikáme a klikáme „nechci“, „nemám zájem“, „neotravujte“ – ale otrávení bohužel jsme. Řešení – otrávit se nenechejte. Je o tom tzv. emotion management. Naučte se umění bleskově vyhodnotit určité vyrušení – zda je důležitější než dosavadní činnost nebo ne, zda vyžaduje vaši reakci nebo chce jen umění ignorovat a nedělat nic. Naučte se umění nepřetrhnout si kvůli takovému vyrušení tok hlavních důležitých myšlenek a vrátit se myšlenkově zase zpět do stejného místa bez paměťového výpadku. Že v tomto směru pomáhám lidem už mnoho let svou hlavní pracovní náplní, to snad nemusím rozvádět, nemusím nosit dříví do lesa.
Mne osobně nejvíce štve ta třetí rozmáhající se paralýza – „dotahovací paralýza“. Člověk vezme mobilový hovor nebo textovku, něco mluví, něco píše, lehkověrně slíbí „zavolám“, „přijdu“, „zařídím“ – a nic. Musíte ho upomínat. Zapomněl! Nebo se omluví – ale to už je další hovor, další SMS, další vyrušení. Ale právě ta nutnost vnímat omluvy, dělat přesuny a upomínat bližní je v dnešní době tím nejhorším morem, který ještě více drásá lidskou psychiku už v situaci, která je na samé hranici únosnosti. Jako byste na člověka po vyčerpávajícím dlouhém běhu pustili vzteklého psa a on musel zase utíkat.
Já si to hlídám. Co řeknu – cokoliv kromě jednoznačných vtípků – to platí, za tím si prostě stojím. Pečlivě vybírám, do čeho se pustit – a pak mám zásadu „raději smrt než něco nedotáhnout a nechat vyšumět“. Je jasné, že to absolutně vždy a všude dodržet nejde. Ale snaha by měla být:-) Asi jen takto se dá jakž takž chránit duševní zdraví a pohoda.
Čím více si nás na podobný systém – říká se mu osobní integrita – zvykne, tím bude v dnešním světě snesitelněji. Tím spíše to zde dobře přečkáme – a bez Chocholouška.
