Stačil poměrně velmi krátký šot ve včerejších Událostech České televize, a už se mne lidé zhusta ptali, jak to myslím s rychločtením volebních lístků. Na miniaturním prostoru reportáže jsem samozřejmě nemohl říci ani to nejdůležitější, a proto rozšiřují svůj výklad a uspokojuji poptávku tímto článkem na blogu.
Šot najdete v archívu Událostí z 3. 10. 2014 v čase videa něco po 27:15 zde. Týkal se obrovské „plachty“ pražského volebního lístku do Zastupitelstva hlavního města Prahy.
Příjemnou paní redaktorku Terezu Schejbalovou zajímalo, za jak dlouho by to vůbec jednou jedinkrát celé přečetl a) neškolený čtenář, b) školený rychločtenář. Popravdě jsem odpověděl, že ten druhý zhruba za deset minut, ten prvý asi za trojnásobný čas. To ovšem, kdyby oba chtěli jen projít všechna jména (s příjmeními a tituly) a žádné nevynechat ani očima ani bleskovým navnímáním mozkovými závity. S navnímáním dalších údajů o daném kandidátovi obojí zabere zhruba ještě tak trojnásobnou dobu tomu i onomu. Školený rychločtenář má (mimo mnoha jiných schopností a dovedností) širší zrakové rozpětí, zhruba dvojnásobně až trojnásobně oproti neškolenému. Tedy, laicky řečeno, širší „periferní vidění na text“ – a zvládne navnímat na jedno zastavení oka dvoj- až trojnásobek textu. A protože každé zastavení oka na textu trvá pro určitého jedince konstantní dobu (mezi 0.2 až 0.3 sekundy i s bleskovým přeskokem na další text, záleží na dané osobě), tak má prostě rychločtenář úměrně tomu dříve vše přečteno. A protože vnímá najednou smysluplnější celek – celou frázi místo jednotlivého slova – tak má též velmi usnadněno myšlenkové zpracování, pochopení, zapamatování.
Ale samozřejmě mají pravdu všichni ti, kteří mi mailovali připomínky typu
- Má vůbec cenu číst celý seznam?
- Není lepší před čtením provést výběr, co je pro mne důležité?
- Atp.
Rychločtení neboli rychlé čtení kdysi „v pravěku“ – tj. do vzniku a popularizace české školy v osmdesátých letech minulého století, bylo založeno z osmdesáti procent právě na tom, co jsem popsal výše. Dělat ovšem s kdejakým textem právě jen toto – to by znamenalo sednout do auta, rozjet to na osmdesátku a jet stále jen rovně, netočit volantem, neřadit, neblikat, nebrzdit, nesvítit, nedělat prostě nic… a myslet si, že už jsem hotový zkušený řidič.
První věc, co skutečný školený rychločtenář nad takovým volebním megalístkem udělá, je rozhodnutí, zda volit půjde nebo nepůjde. Když nepůjde, není dále co řešit a nad čím ztrácet čas. Z lidského hlediska by však takový občan neměl další čtyři roky nadávat na poměry, protože svou možnost ovlivnit je propásl.
Co když se rozhodnu k volbám jít? Pak mne jistě některé strany a hnutí zajímají enormně, jiné průměrně, řada z nich pak vůbec ne. Ba, dovedl bych si nejspíše udělat pořadník od té nejoblíbenější po nejméně oblíbenou. Pak seznam jmen čtu s pečlivostí přímo úměrnou (a tedy rychlostí nepřímo úměrnou) oné oblíbenosti. U kandidátů nejblíže mé krevní skupině se hodně zamýšlím, hledám souvislosti, ba i googluji nebo jinak komunikuji za účelem získání dalších informací. Zpravidla si přečtu jen třikrát pětašedesát nebo čtyřikrát pětašedesát jmen a charakteristik u těch stran, mezi kterými váhám.
Pokud chci křížkovat napříč stranami, nejspíše moje oko (plus koncentrovaná mysl) zabrousí do většího počtu stran a hnutí – zda tam mezi málo oblíbenými není náhodou přece jen nějaká osobnost, kterou by stálo za to křížkovat.
První moje čtení té části lístku, kterou se rozhodnu číst, je stylem zvaným „kurzorické čtení“ – tj. moje oči připomínají kurzor, který běží po řádcích víceméně pravidelně velmi rychle – a nějakými nenápadnými značkami (tečičky tužkou, které nakonec vygumuji) si průběžně označuji jména, k nimž se později vrátím delší úvahou – ne už na zlomek sekundy, ale třeba i na několik minut. Sám nebo v komunikaci s jinými. („Co říkáš, mámo, synu, dcero, otče, kamaráde… na tohohle nebo tuhle?“)
A pak zakřížkuji – raději předem doma na velkém stole, než se s tím párat za stísněnou plentou.
A jestli toto vše provedu školeným rychlým čtením nebo běžným čtením běžně vzdělaného člověka, to už nevidím až tak jako rozhodující. Jestli mi to zabere hodinu nebo dvě hodiny – co je to proti čtyřem letům, o nichž se snažím spolurozhodnout, že?
