Je zajímavé, jak několik velmi člověčích událostí vybudilo veliký gejzír lidských myšlenek, názorů – a samozřejmě jejich okamžitou plnou publicitu, kterou nám na rozdíl od dřívějších podobných událostí umožňuje internetová doba.
Jsem vděčný za to, že mohu toto všechno hluboce číst, sledovat, sdlílet, doplňovat si obrázek o tom či onom člověku, věci, události. A přemýšlet. Myslet a usuzovat se stále ještě smí.
Komentáře pod různými články a videi jsou nejen ty hnusné (ach jo, ta zpropadená internetová kanálie, netrestaná - co nás to jen potkalo, a asi nebude líp), ale v mnoha případech také docela vtipné, šťavnaté, nápadité, doplňující kamínky do mozaiky tam, kde člověku třeba dosud chyběly.
Své jsem si k velkému Karlovi veřejně řekl zde v minulém blogu. Být desítky let psavcem a nenapsat nic, to by mi připadalo jako nepozdravit nebo nepoložit kytičku.
Svou frontu na Žofín jsem si poctivě v tichosti vystál, a to brzy ráno zpočátku za hluboké tmy v čepici, rukavicích a dvojích ponožkách. Své fotky (ne selfie) a svá videa odsud mám – pro svou soukromou potřebu.
A rozhodl jsem se, že k tomu překypujícímu množství souvisících informací, komentářů, názorů (často ve smyslu kapku exhibičním – typu „já autor textu či diskusního příspěvku to vím líp a nejlíp“) a dalších mnoha projevů lidského ega už nebudu názorově nebo informačně přidávat nic.
Informačně hygienické NIC.
Jen hledím na to, aby tento blog dosáhl minimální délky dané regulemi, aby tedy prošel jako blog. Pak – šlus.
Lidé, život jde dál. Pozastavili jsme se, zamysleli se, jsme snad kapku moudřejší a srovnanější se světem – a Země se bude točit dál jako dřív.
Nezapomeňte žít – a mějte se fajn.
