Dnes je tomu přesně třicet let, co zemřel můj dědeček z matčiny strany František Ministr. Na to, co všechno v životě zvládl a dovedl, se o něm snad vůbec veřejně neví. Tento článek je můj osobní malý pomníček dědečkovi. Nevadí mi vůbec, že jej třeba málokdo bude číst… Hlavní důvod napsání článku je jiný – ale to poznáte.
Dědeček se dožil 85 let (1899 – 1985), jeho manželka – tedy moje babinka Ludmila se dožila 97 let (1903 – 2000). Ve svých 95 letech věku se babinka mj. živě zajímala o internet. Když jsme jí s manželkou stručně řekli, že tam „je všechno, všechny informace“, tak první, co ji napadlo, bylo, zda tam někde je také její manžel František.
Nebyl. Dodnes byl nevygúglovatelný.
Ode dneška už jej vyhledávače najdou. A kdo jiný by se měl o to postarat než já, jediný člověk, který jej znal zdaleka nejlépe z dnes žijících lidí.
František Ministr se narodil jako syn kováře v Radvanicích u Přerova. Záhy se rodina odstěhovala na Ostravsko, kde doly zažívaly boom a slibovaly relativně dobře placenou práci. Vlastní matka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a ta další byla pravou zlou macechou. Když měl dědeček těžký zápal plic a ležel v horečkách kolem 42 °C, mávla nad ním rukou: „Ať si třeba umře…“
Dědeček nastoupil ve svých 14 letech věku na práci v hlubinném dole. Nebylo zbytí, na nějaké školy nebyly peníze. Nakonec fáral do hlubin celých 42 let, až do roku 1955, kdy odešel do důchodu. To se jistě negativně podepsalo na délce jeho života; vždyť dědečkův dědeček se dožil 99 roků – a to bylo v 19. století opravdu pěkné číslo. A můj vlastní dědeček - pouhých 85.
Řekli byste – horník, co ten mohl mít za vzdělání a rozhled. Dědeček si však později dodělal školu typu dnešní průmyslovky a byl předákem neboli štajgrem. Na různých šachtách, nejdéle na Dole Petr Cingr v Ostravě-Michálkovicích.
Těsně po „vítězném únoru“ 1948 bylo na velkém shromáždění mnoha set horníků hlasováno, kdo je pro nové totalitní pořádky a kdo proti. Dědeček jediný hlasoval veřejně proti. Následoval okamžitý vyhazov ze zaměstnání, pak s bídou práce jako řadový havíř, sestup s platem o pět tříd dolů… Ale, naučil jsem se od něj, že se nemá dělat to, co dělá drtivá většina, ale to, co je správné.
A když během jeho šichty chodili komunističtí funkcionáři tlačit na babinku a vyhrožovat, že jí vyhodí z bytu, až ona omdlela, tak po šichtě se vypravil na ředitelství šachty a řval na ty komunistické zrůdy tak, že zalézaly pod stůl.
Ale to jsem ještě nebyl na světě.
Dědečka Františka jsem zažil hlavně ve svém nejvnímavějším věku 1 – 4 roky, kdy jsem vyrůstal u něj, protože oba moji rodiče pracovali a školka se teprve stavěla.
Dědeček v penzi nejen že ušetřil na krásnou chatu, napůl vilu, s pozemkem, ale také ji sám postavil na začátku 60. let v Beskydech. Kromě elektroinstalace a pokrytí střechy plechem zvládl tento důchodce všechno. Od prvního výkopu po závěrečné otočení klíčem v zámku dveří při kolaudaci. Přičemž na to vše ušetřil z penze, kterou měli s babinkou jednu, pod 1800 Kčs měsíčně, tedy pod devítistovku na osobu. A ještě jsem já malý hošík od něj dostával kapesné 10 Kčs na měsíc.
No - dědeček nikdy neměl doma telefonní linku, nikdy nezažil doma z kohoutku teplou vodu, nikdy si v penzi nedovolil takový přepych jako jít do kina nebo na pivo do hospody. Ušetřit se dá, jen chtít.
Celou chatu si samozřejmě zcela sám vyprojektoval – jeho stavební výkresy i kalkulace měly naprosto profesionální úroveň; ještě si vzpomínám, jak mi ukazoval speciální skryté ocelové držáky střechy pro případ silného horského větru. Na plánku a později i v realitě.
V padesáti devíti letech si v pohodě udělal autoškolu.
Tu zmíněnou „průmyslovku“, tehdy se říkalo „horní školu“, samozřejmě zvládl dříve při práci s vyznamenáním. Byl mj. velmi dobrým matematikem…
Ale též velmi dobrým historikem, filologem, politologem atp. – prostě člověkem s širokým všeobecným rozhledem.
Večer před spaním se malým dětem obvykle povídají pohádky. Já jsem je také od dědečka slýchal, ale nebyly to tak obyčejné pohádky – byly pravdivě o Václavu IV. a Karlu IV., o Janu Husovi… Už ve věku necelých čtyř let jsem od něj přesně věděl, co se stalo v Kostnici 6. července 1415… ve věku, kdy moji vrstevníci s hrdostí uměli napočítat do deseti…
Probírali jsme v těch večerních „pohádkách“ mimo jiné Palackého, coby další vyprávění jsem znal podrobný obsah některých románů Balzaca, Dumase a dalších. Samozřejmě celou moderní historii státu – od Masaryka a Beneše přes Háchu až k těm nejnovějším „prezidentům“. Tam byl dědeček opatrný, abych něco naivně nevyžvanil tam, kde by to mohlo být nebezpečné.
Probrali jsem takto celý zeměpis světa, dobře si vzpomínám třeba na povídání o Kryštofu Kolumbovi, o Americe, o podstatě námořnické nemoci zvané kurděje. O afrických a amazonských pralesních divoších a o mnoha dalších zemích a všech kontinentech…
Dědeček samozřejmě přede mnou vždy mluvil spisovně, abych nechytl špatné řečové návyky. Nějaké "todle" místo "tohle" nebo "s lidma" místo "s lidmi" nikdy přede mnou z úst nevypustil. Naučil mne tak rozeznávat lidi podle skutečné vzdělanosti, ne jen podle papíru.
Lhát nebo nedodržet dané slovo se nesmělo - to by znamenalo hluboké pohrdání a negativní stigma na celý život. Nepřijatelné bylo uplácení, byť třeba lahvinkou nebo bonboniérou.
V mém věku sedmi let mi vytáhl ze své knihovny podle něj to nejvzácnější, co tam měl – první díl Vinnetoua, vydání z roku 1940. Přečetl jsem je – a už jsem vše znal ještě pár měsíců předtím, než u nás v kinech běžela první zfilmovaná mayovka „Poklad na Stříbrném jezeře“. Vzpomínám si, jak jsem měl ve třetí třídě ZDŠ čtenářský referát o Vinnetouovi, a naše soudružka učitelka nevěděla, jak se to slovo čte a vyslovuje…
Od dědečka samozřejmě znám princip raketového reaktivního pohonu a mnohé věci z kosmonautiky. Od něj vím, jak se na zahradě pěstuje hrách, mrkev, petržel, ovocné stromy. Prostě – kamkoliv jsem sáhl otázkou, tam měl dědeček František jasnou odpověď.
Dědeček František pěstoval na malé zahrádce u finského domku i vinnou révu. Réva se popínala po jihozápadní stěně šopky, které byla černě natřená. Takže hrozny na jídlo byly každý rok, a jednoho teplého roku dědeček dokonce vykvasil v demižonech pár litrů vlastního tekutého vína. Považte, víno z okraje Ostravy!
Tehdejší svět ve věku 1 - 4 roky, to pro mne byla především kolonie finských domků se zahrádkami. Moje představa o Ostravě byla úplně jiná, než ji mají ti, kteří sem dojedou sotva jednou za uherský rok. Moje Ostrava u dědečka, to byly trávníky, záhonky, slepice, psi, kočky, králíci. Pět set metrů od domku hluboké zdravé čisté lesy, na jejichž širokých cestách se dalo sáňkovat a lyžovat... Za lesem rybníky, opodál čistá studánka... Tovární komín nebyl z dědečkovy čtvrti vidět ani jeden.
Teprve s velkým odstupem jsem si uvědomil, že moje urychlené vzdělávání – podle třídního profesora a spolužáků z gymnázia už jsem měl kolem maturity vlastně deset virtuálních doktorátů – mělo kořen právě v tomto raném dětství. A když se mi pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let podařilo výrazně předehnat ve svém oboru techniky duševní práce (= soft skills) v řadě důležitých směrů mnohé špičkové profesory zahraničních univerzit, když se mi podařilo v krátkodobých kurzech, které do té doby neměly obdoby, naučit tomu předběhnutí světa i mnoho svých žáků, tak kořen toho všeho je třeba spatřovat právě v dědečkově působení.
Dědeček měl velkou fyzickou sílu. Při stavbě chaty přespával v provizorní dřevěné boudě. Jednou bylo třeba roh boudy nadzvednout a něco pod něj podsunout pro vybalancování. Dědečkovi se podařilo nadzvednout pár centimetrů ten roh boudy vlastníma holýma rukama – a bylo to kolem dvou set kilogramů váhy.
Když měl na sklonku života po mozkové mrtvici a hůře mu už sloužila paměť, bylo třeba jej dostat do nemocnice. On ale nechtěl, kladl fyzický odpor. Přišli jej odtáhnout do sanitky dva statní čtyřicetiletí sousedé, ale ti s ním nic nesvedli. Až přišel třetí muž v nejlepším věku, teprve pak pětaosmdesátiletého dědečka ve třech přemohli a odtáhli tam, kam bylo třeba.
Jak už to bývá, člověk až po smrti blízké osoby poznává a uvědomuje si, že mohl udělat více. Při zpětném vzpomínání a promítání si jednotlivých událostí a situací mne mnohokrát napadlo, že jsem se mohl dědečka zastat více, když se přede mnou dostal do sporu s lidmi, kteří mu osobnostně nesahali ani po kolena. Aby měl pocit, že není s pravdou sám jeden proti přesile. Že jsem mu mohl vyslovit často uznání za velké věci, které mnohokrát dokázal. Tehdy jsem to vše bral jako samozřejmost, že dědeček se vyrovná i předčí v lecčem kdejakého univerzitního profesora. Děcko uvažuje jinak než dospělý.
Ale teď už na to uznání nazrál čas. Takže – až někdo zadá do Googlu heslo „František Ministr“, už se mu něco solidního objeví. Nejsem sochař, abych někomu tesal pomníčky z kamene. Pracuji celý život se slovem, takže tímto tesám a přitesávám něco, co jsem byl léta dlužen, prostě také ze slov.
Děkuji, dědečku.
