Elektronika – vývoj jde mílovými kroky vzad

Moderní software ve svých upgradech zabírá stále více místa, má stále více funkcí, je stále komplikovanější, stále náročnější na rychlost procesoru. Vývoj směřuje k bodu, kdy software bude mít funkce sice všechny, ale počítač s ním bude mít rychlost nulovou.

Toto moje povídání je z pohledu ajťáckého laika; omluvte tedy, prosím, případné nepřesnosti v terminologii.

Nicméně člověk nemusí být nějakým super odborníkem, aby věděl, že moderní technika má přece pomáhat. Má více času dávat než brát. Má práci každého člověka jakékoliv nepočítačové profese zjednodušovat, ne komplikovat.

Nedávno jsem viděl srovnávací tabulku, nakolik vzrostly požadavky na místo na harddisku od Windows 95 po dnešní Windows 8. Řekli byste, že o celých dvacet procent? Nebo snad o hrozitánských šedesát procent? Nikoliv, objem vzrostl dvěstěpadesátkrát, tedy o dvacet pět tisíc procent…

Ano, vím, podstata toho jevu je jasná. Výrobci hardwaru a softwaru chtějí bezohledně co největší kšeft; chtějí i běžným lidem prodávat nové a nové notebooky, tablety, mobily apod. ne třeba jednou za pět nebo deset let, ale daleko častěji. Několikanásobně častěji. A jakoby říkali: „Hloupí zákazníci, plaťte a plaťte. Naříkejte nad zpomalováním jen pár let mladých počítačů, nakonec v zoufalství vezměte své těžce vydělané peníze a hoďte je do chřtánu toho nenasytného ajťáckého tvrdobyznysu. Ale to není všechno: Mořte se každou chvíli se změnami ovládání programů, se zvykáním si na nové a nové funkce, jiný design, jiná tlačítka, další a další zrady a překvapení, které vás odvádějí od vaší běžné práce. Anebo věnujte spoustu času neustálému nastudovávání těch mnoha změn – což vaši běžnou práci taktéž poškodí.“

Tady je situace jasná; víme už, že pragmatický hamižný prodejce (čest výjimkám) v jakémkoliv oboru vyzkouší všechno možné, všechny finty, všechny manipulace, aby prodal a utržil. Zaráží mě jen, že nenaráží na dostatečně masovou sebeobranu ze strany kupujících, ze strany běžných uživatelů.

Já bych si například velmi přál, aby to s kancelářskou a komunikační elektronikou bylo aspoň tak jako s osobními automobily. Aby byla možnost pohodlné volby. Někdo chce mít novou káru každý druhý rok a dětinsky se těší ze všech těch možných asistentů, co do aut cpou. Ať to má. Ale jiný rád jezdí ve svém autíčku patnáct, dvacet let starém, pečlivě si jej pěstuje a udržuje, chrání tím vlastně životní prostředí. Má autíčko na stále stejný účel – třeba dojet si v rámci svého městečka a okolí jen pár kilometrů na nákup, k lékaři, za známými – a stačí.

U komunikační elektroniky mi chybí nabídka pro ty, kteří mají následující uživatelskou filozofii:

-          Když dělám na svém počítači deset, dvacet let stále stejné věci a nepotřebuji na něm dělat nic zcela nového, chci, abych to mohl dělat na stále stejném hardwaru i softwaru; abych se nezdržoval vším tím balastem s hledáním v katalozích, nakupováním, přehráváním starých dat na nový počítač, zaučováním se na záludné změny nových upgradů…

-          Tak jako při koupi nového auta, kdy čtyři roky nemusím na technickou prohlídku, bych si přál počítač, který mi první čtyři roky nenutí žádnou bublinou či jiným upozorněním nějakou aktualizaci mého softwaru či další změny, které mi přinášejí milimetr výhody a kilometr narušování pracovní koncentrace.

Stabilita, právo na koncentraci, právo na nerušenou práci, právo na pohodlí, právo na úsporu času – to jsou moderní hodnoty dneška, které by měli výrobci zboží a služeb nabízet ve stále vyšší kvalitě.

Zdá se, že nabízejí opak. V negativním slova smyslu mne fascinuje (tedy konsternuje), jak celá ta doprovodná marketingová mašinerie dokáže dělat z velké nevýhody ohromnou výhodu.

V souvislosti s přípravou nových Windows 10 jsem v článku nabízitelů viděl tuto větu: „Moderní současný uživatel od nás nyní očekává neustálý proud změn a inovací.“ A nabízitelé se chlubí, jak mu to opravdu poskytnou; jak jej budou vyrušovat a rozptylovat a odvádět od práce dnes a denně, vlastně neustále; a jak si má uživatel za to radostně platit a platit.

Také mě občas napadne: Kam se poděl tisíce let obvyklý vzdor naší mládeže? Kam se poděl typický generační konflikt? Jaké procento mladých lidí dnes vzdorovitě odmlouvá svým rodičům slovy: „Ne, mámo, táto, já nechci žádný mobil, žádný tablet, já odmítám! Že to vaše rodičovská generace používá, to mne nezajímá. Mít mobil, to je pravěk, to je neustálé obtěžování a vyrušování, to není hustý, to je nudný. Běžte s tím zvoněním, textovkami a selfie fotkami někam, nyní frčí klid. Že jste se vy staří nechali zmanipulovat psycho reklamou a kupovali jste to, to je mi jedno. Já se nenechám.“

                Připadá mi, že mládež naopak unisono volá: „Já na mobilu nejen trvám, ale rozhodně chci být obírán o peníze za nové a nové mobily co nejčastěji. Čím více a čím častěji mne výrobci a prodejci mobilů oberou o peníze, tím se cítím prestižněji a chytřeji.

                Kdyby se ve školách všeobecně učilo odolávání řečnickým trikům (včetně obchodnického vymývání mozků), možná by situace byla jiná.

                Vím, že jsem zde nepostihl všechno, že problematika má další a další stránky, i řadu rozumných protiargumentů. Ale on mi to už nějaký „vševěd“ v diskusi připomene – a nejspíše s chutí a převahou mne obviní, že to, co jsem zde z důvodu místa a čtivosti vynechal, „určitě nevím“.

                Každopádně věřím, že v té potřebě větší jednoduchosti, úspornosti a stability i v komunikační elektronice nejsem sám. Kdybych tento text nepsal do blogu, ale na nějakou skutečnou fyzickou zeď, řekl bych: Kdo také touží po elektronice stabilnější, účelně jednodušší, méně otravující a více sloužící, ať udělá na tu zeď pod text čárku.

                Na dva roky starém netbooku sepsal DG.