Článek „Bronz je více než stříbro“ jsem objevil v sobotní příloze Víkend DNES 18. 8. 2012. Strana 11 přílohy, autor Kamil Struha. Od článku k darebáctví se dostanu postupně na závěr článku. Čtěte.
Určitě nechci urážet autora nebo obsah článku. Článek popisuje na první pohled překvapivou věc, že na stupních vítězů významných sportovních soutěží včetně olympiád je vidět větší spokojenost ve tvářích bronzových medailistů než stříbrných.
Jak to, že druzí v pořadí vypadají často zklamaně a třetí v pořadí září štěstím, když stříbro je více než bronz?
Při přicházení na kloub této záhadě cituje autor článku – jak jinak – vědce z americké univerzity. Vědci ten „záhadný jev“ potvrdili, v daném jednotlivém případě vysvětlili, nahráli medailové ceremoniály, ukázali studentům…
… a vlastně tak „objevili“ to, co v pohodě zná každý český absolvent kurzu nebo čtenář knihy s psychovzorci (multimetodami). Konkrétně s psychovzorcem (multimetodou) psychické teorie relativity.
Co říká tento psychovzorec? Jeho matematickou podobu vynechejme. Slovní vyjádření je asi takovéto: Naše psychika nereaguje dobrým či špatným stavem mysli (mírou své pohody či nepohody) na absolutní kvalitu vnějších okolností – reaguje na její relativní kvalitu vůči nějaké základně.
Základna – stručně a zjednodušeně řečeno – je to, co daný jedinec cítí jako běžný stav, normál, obvykle očekávanou úroveň, jakýsi etalon. Co cítí jako normál, co cítí jako nejobvyklejší, co bylo naposledy, od čeho se zkrátka myšlenkově odráží.
No a stříbrný medailista často má za svoji myšlenkovou základnu první místo, celkové vítězství a zlato. Své umístění na druhé pozici vnímá jako „horší než něco“, „horší než to zlato“. Naopak bronzový medailista často má za svoji základnu čtvrté místo. Své umístní tedy vnímá jako „lepší než něco“, „lepší než bramborová medaile“.
Vezměme si třeba mnohá mistrovství světa ve význačných sportech – fotbal, hokej. Stříbrní přebírají své medaile vzápětí po porážce, těsně po finále. Příliš v jejich myslích pulzuje myšlenka „mohli jsme vyhrát, škoda, prohráli jsme“. Bronzoví přebírají svůj bronz (nebo se dozvídají, že jej získali) s posledním hvizdem zápasu o třetí a čtvrté místo. S myslí „hurá, vyhráli jsme“.
Takže – stříbro je často za prohru, bronz je často za výhru. A i když na cestě stříbrného je z minula sumárně více výher a na místě bronzového z minula sumárně více proher (nebo přinejmenším stejně výher a proher), tak platí: „Co je poslední , to se počítá“. Jak blíže vysvětluje Zlatá kniha komunikace na straně 159. Jak to uměl uplatňovat i Cicero ve svých skvěle vedených slovních soubojích v Římě.
Kdyby byly herní pavouky těch mistrovství organizovány jinak – třeba tak, že poslední zápas mistrovství by byl, s již jistým vítězem, soubojem o druhé a třetí místo, tak by se nejspíše na stupních ti stříbrní více usmívali a ti bronzoví více mračili.
To vše má v malíčku každý, kdo má vzdělání v psychovzorcích. Nejsou nutné letité výzkumy amerických univerzit, aby jasně pochopil smutek stříbrného a radost bronzového a přestal se tomu divit. Znalec psychovzorců se divit ani nezačne. Znalec psychovzorců si samozřejmě umí odvodit řešení podobných „záhad“ v tisících dalších případů. Například nepodléhá manipulativní reklamě, optimálně zvládá své negativní emoce atd. atd. Nepotřebuje tisícero výzkumů jakýchkoliv univerzitních vědců jakékoliv země.
Říkáte si, že to vše vám už dávno je jasné jak facka? Ano, po objevení a publikování psychovzorce psychické teorie relativity se to tak jeví. Každý sebevětší objev nebo vynález, již uskutečněný a dobře pedagogicky sdělený veřejnosti, se jeví jako samozřejmost – kolo, parní stroj, žárovka, mobilní telefon… Objevit to však jako první na světě a naprosto hravě srozumitelně to vysvětlit veřejnosti, to je fuška a chce často léta extrémního úsilí.
Klamnému jevení se „to je jasné jak facka“ podléhají lidé tím více, čím méně jim bylo naděleno inteligence a vzdělanosti. A pokud mají v sobě k tomu i značnou míru nevybité agresivity, dovedu si je představit v možné diskusi pod tímto blogem, jak povýšeně komentují ve stylu „nic nového“. Představuji si je, jak sem níže píší diskusní příspěvky podle zásady všech hlupáků „tento můj kritický odsudek je správný, protože je můj, já to přece vím nejlíp a byl jsem všude třikrát“. Proto takovým lidem dnes nedám možnost, aby ostatním v diskusi kazili pohodu rozléváním žluči.
Přijít na psychickou teorii relativity jako první, nebo ji objevit nezávisle – to je, jak jsem již napsal, umění a také zásluha. Asi čtvrtstoletí poté, co tento psychovzorec funguje v naší zemi a co se rozšířil ve statisících výtisků knih, na něj nezávisle přišel jistý americký profesor MIT, významné to univerzity. A publikoval ji v populárním bestselleru. Mám signály, že to vypadá, že daný americký autor za to asi bude navržen na Nobelovu cenu v oblasti (behaviorální) ekonomie.
V naší zemi je tomu ale jinak. V době psaní tohoto článku se vedla diskuse na české Wikipedii, zda heslo „psychovzorec“ nesmazat, že prý je málo významné, nebo snad úplně nevýznamné.
A proč je bráno jako málo významné?
Ze zajímavého důvodu. Autor tohoto psychovzorce nesměl za normalizace studovat po maturitě žádný netechnický obor. Vědeckou práci vykonával jen soukromě na vlastní náklady; v oficiálním výzkumném ústavu ji měl zakázanou zcela a absolutně. Nesměl publikovat v tvrdě vědeckých časopisech. Ledaže by podepsal vstup do oné všemocné zločinecké strany. Což by znamenalo velké prospěchářství, já bych si dovolil říci přímo darebáctví.
Takže – být darebákem, vyplácelo by se to dnes. Psychovzorce by byly citovány v tvrdě vědeckých časopisech a nikoho by nenapadlo mazat je z Wikipedie. Nebýt darebákem, to je pořád, mnoho let po sametové revoluci, těžký zločin a těžké stigma.
Jistě znáte ve svém okolí řadu příkladů, jak nevýhodné až doslova trestné jsou dnes poctivá práce, dodržování zákonů, šetření nákladů, nevysávání státního rozpočtu, férová minulost člověka… Podpořte maximálně tyto lidi, ti drží náš stát a vás všechny nejvíce nad vodou. Hlavně díky nim ještě dýcháme…
