Nevím, přátelé, jak technicky zvládnete číst tento článek. Hlavním poselstvím totiž bude text na zažloutlých fotografiích, více než třicet let starých. Ale poselství, jak se zdá, prudce aktuální. Všechno totiž začalo Amálkou.
Asi už jste si povšimli na své mládí mimořádně chytré a šikovné blogerky Lucie Amálie Sulovské. Mne zaujala druhá polovina jejího článku „Povinná solidarita aneb když socialista převezme otěže“, ta polovina psaná kurzívou. Pokud jste onen kurzívou psaný příběh amerického profesora ekonomie dosud nečetli, tak to učiňte, než zde budete číst dále. Příběh amerického profesora je zde.
Máte? Tak jedeme dále.
Poselství příběhu je jasné: „Tam, kde se stejně odměňují dobří i špatní, pilní i leniví, tam jde civilizace nezadržitelně do kytek a nastává džungle, zmar a zkáza.
Co bych k příběhu dodal já? Mladá Amálka to jistě nemohla zažít, její rodiče nejspíše na půdě třicet let staré české časopisy neschovávali – ale na příběh o peklu rovnostářství nemusí až tak zase mít patent a prvenství někdo někde v USA. Obdobnou paralelu a obdobnou analogii s rovnostářskými školními známkami originálně vymyslel, publikoval a tedy rozšířil zhruba mezi jedním milionem českých a slovenských čtenářů i jeden takový tehdy mladý spolupracovník časopisu Mladý svět…
Tomu mladíkovi se tehdy před třemi desítkami let nelíbilo, že v pracovním procesu je měřítkem zásluh věk pracovníka, a ne jeho výkon a přínos. To však ten mladík netušil, že dnes to bude nemlich to samé, jen místo toho, že zásluhou je věk nad padesát, nyní platí, že zásluhou je věk pod pětatřicet. Obojí je samozřejmě špatné.
Pevně věřím, že text té povídky jakž takž přečtete ze čtyř dílčích skenů. Jde o čtyři skeny strany 31 (= strany předposlední) z časopisu Mladý svět, číslo 39/1982. V prvním skenu tedy čtěte nejdříve první, tj. levý sloupec, pak ve druhém skenu též první sloupec, pak v prvním skenu druhý, tj. prostřední sloupec, pak ve druhém skenu druhý sloupec, pak v prvním skenu třetí, tj. pravý sloupec, pak ve druhém skenu třetí sloupec.
Pak ve třetím skenu levý sloupec, pak ve čtvrtém skenu levý sloupec, pak ve třetím skenu pravý sloupec, pak ve čtvrtém skenu pravý sloupec.
Texty na skenech – tj. konec sloupce jednoho a začátek sloupce navazujícího – se trošku překrývají. Ale na to přijdete sami. Když si zvětšíte obrázky pomocí tlačítek „Ctrl“ a „+“, tak byste měli písmenka bezpečně rozeznat. A možná ani zvětšování nebude třeba.
(Bez mučení přiznávám – nechtělo se mi to celé písmeno po písmenu znovu ťukat do klávesnice počítače. A také jsem chtěl, abyste se sami přesvědčili, že daný článek opravdu takto vyšel doslova a do písmene, že jsem v něm po třiceti letech neudělal ani čárku změny.)
No a co bylo nejemotivnějším impulsem k přidání českého příběhu k americkému příběhu? No přece to, že ten český nejspíše vznikl o hodně dříve než americký. No přece to, že když je něco americké, tak se to podivně zakřiknutému českém človíčkovi zdá být světovější, dřívější, kvalitnější.
Také věříte, že know-how zvané „time management“ je amerického původu, že u nás nebylo vymyšleno dříve a lepší? Také věříte něčemu podobnému v oblasti skoncování s prokrastinací, nebo v oblasti efektivního čtení a studia, v oblasti vyjednávacího umění atd.? Nevěřte – raději nejdříve prověřte. A využívejte podle užitku pro sebe, ne pouze podle země původu.
