Stovky jsou různých manažerských a komunikačních příruček, tisíce kurzů všude po světě… ale nemohu se zbavit silného dojmu, že je všechny strčil do kapsy Jean-Paul Belmondo. A to v tomto filmu:
Název filmu je Cesta zhýčkaného dítěte, vznikl v roce 1998. Belmondo tam hrál coby pětašedesátiletý zralý muž; stále v plné síle, na vrcholu celoživotních zkušeností a moudrosti. Už neskákal po střechách vagonů, nepoléval bar benzínem, nehonil se v rychlých autech, nelezl po provazovém žebříku do helikoptéry vysoko nad krajinou.
Byl manažer. Řídil firmu s mnoha tisíci zaměstnanci a vyznával heslo: "Moje víra je matematika – máš to, co si zasloužíš.“
Rád cituji, samozřejmě s poctivým uvedením zdrojů, jeho trojbodový manažerský otčenáš. Nebo spíše jej parafrázuji – slovo od slova není podstatné, smysl však ano.
Jak se stát králem byznysu ve Francii, když adept na krále je schopný, vzdělaný, ambiciózní – jen neví, jak to chodí. Tedy – jen nezná ty příslušné techniky duševní práce, řekl bych já svou terminologií.
Zde je ten Belmondův milionový návod:
- Image. Co nosit, kde se ubytovávat, čím jezdit… To vše děláme ne pro sebe, ale pro ty, kteří jsou zdrojem našeho úspěchu; pro zákazníky, pro obchodní partnery pro zdar vyjednávání a tak.
- Naučit se říkat „dobrý den!“. „Když správně řekneš dobrý den, máš za sebou půl cesty. Ten druhý musí cítit, že jeho věc tě zajímá více než tvá vlastní; pak je tvůj.“
- Třetí a nejlepší z tria zásad je „nevypadat nikdy udiveně“. Svět všech možných vyjednávání, svět vlivů, moci, politiky, byznysu… prostě svět značných peněz… je drsný, plný podrazů. Plný drobnějších i zcela hnusných pokusů člověka vykolejit, vyvést z míry. Plný řečnických triků, jak razím už desítky let. Plný argumentačních faulů, a fake informations, jak se mnohem později začalo módně masově říkat témuž. Nejlepší je při takovém slovním napadení hledět někam do dálky. „Jako ospalej?“ ptá se Belmonda mladý nadějný adept krále byznysu při tom úžasném školení kdesi v rohu zaplivané hospůdky. „Ani ne… takhle…“ říká a ukazuje Jean-Paul.
Popsat slovy se to nedá – ale můžete to i vidět. Přiložím sem odkaz na youtube na dvouhodinové video, celý ten film. Nezdržujete se s celkem, úplně stačí úsek videa od času 1:08:00 do 1:20:35.
Belmondo tam geniálně školí, zkouší, opravuje žáka Alberta Duviviera, dává mu zpětnou vazbu, chválí jeho zlepšení. Vždycky si nad těmi scénkami říkám, kéž bych to já sám uměl aspoň z desetiny tak výstižně jako Jean-Paul.
Vyvrcholení té zmíněné dvanáctiminutové pasáže je instruktáž, jak jednat s mnohem silnějším, zdánlivě všemocným soupeřem. Takovým, který se s námi vůbec nechce ani bavit, který je pro nás mrtvý brouk, obrněný neprostupným sekretariátem, nezastižitelný, neoslovitelný. Na začátek nadějný mladík Duvivier takového soupeře má – prefíkaného právníka a tuneláře notáře Vergneho (herec Michel Beaune – měl se ku Belmondovi v řadě filmů asi jako Marvan k Vlastovi Burianovi). Duvivier si s notářem-tunelářem elegantně vynutí rozhovor mezi čtyřma očima, dostane od něj do tváře samozřejmě výhrůžky… a nakonec jej porazí… světe, div se…. dostatečně dlouhým mlčením.
Jak dojemně prosté! ("Až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí…“ řekl by k tomu Fráňa Šrámek.) Mimo jiné celý princip manažerského a mentálního koučinku je tam obsažen – už netřeba psát o něm další knížky.
A úplný top z toho dvanáctiminutového úseku: Od stopáže 1:16:50 Duvivier mezi dveřmi nešťastně před učitelem Belmondem překotně blekotá, jak neuspěl, jak je všechno marné, jak má druhá strana nekonečně velkou přesilu…
Ve stopáži 1:17:12 jeho lamentaci učitel Belmondo jemně, vláčně, avšak důsledně ukončí: „Sedni si…“
Sedni si… Uklidni se…
Jako by zde na nás z nebes zamával tímtéž moudrem v bleděmodrém Jan Werich: „Když nejde o život, jde o hovno.“
No prostě – na začátku nešlo Duvivierovi s mocným notářem Vergnem nic. Vergne odmítl Duviviera zaměstnat byť i zadarmo. Pak bylo Belmondovo manažerské komunikační školení. Pak to vyškolený Duvivier na Vergneho uplatnil. A hned poté Vergne řečnil v ředitelně ke svým podřízeným zhruba takto: „Je to zlaté ptáče! Dosavadní zaměstnavatel mu sliboval modré z nebe, aby si ho udržel!... Nesmíme ho pustit!“
Ano, to mluvil o tom onom Duviverovi, se kterým pár hodin předtím vyrazil dveře, když Duvivier chtěl u něj pracovat třeba i zadarmo. Vergne nakonec tedy Duviviera nejen přijal (za horentní plat), ale jmenoval jej na místo generálního ředitele místo sebe.
Tak nezapomeňte – úsek mezi 1:08:00 a 1:20:35
https://www.youtube.com/watch?v=o2rIDeqGvcg
