Samozřejmě že v prvních řádcích nemůže být nic jiného než obrovská gratulace Petře Kvitové k jejímu druhému wimbledonskému titulu, kterou jistě sdílíte se mnou i všichni vy čtenáři. Její vítězství má však širší přesah.
Tenis je jeden z nejvíce gentlemanských sportů. Je to i obří byznys jistě také s všelijakým zákulisím, ale na kurtu rozhodují férová pravidla snad nejvíce ze všech běžných oblastí života, kultury, sportu, všeobecného dění. Nemůže zde zvítězit nějaký naprostý nedouk pomocí obskurních osobních jednání, úplatků, tlaků a protitlaků, zastrašování konkurentů a podobných praktik – tak, jak jsme toho svědky stále více ve stále větším počtu jiných oblastí našeho života.
V tenisu nejvíce bere ten (nebo ta), kdo je prostě nejlepší, nejpřesnější, nejpreciznější. A dnes to je děvče zrozené zhruba na půl cesty mezi rodišti jiných naších velikánů v jiných oblastech – příborského Sigmunda Freuda a hnyčického Johana G. Mendela.
Zaplaťpánbu, že nepanuje mezi našim lidem nějaká masová otevřená agresivní závistivá nenávist k odměně za toto vítězství a že drtivá většina našich občanů ten zhruba milion liber Petře a jejímu týmu přeje. Aspoň ve sportu, když už ne jinde.
Svět tržního kapitalismu, svět demokracie (tedy nejméně špatného ze špatných politických uspořádání lidského života) vstoupil otevřenými dveřmi k nám po roce 1989. A přinesl do našeho dosud rovnostářského pojetí nebývalou věc. Opravdu špičkově poctivě pracující člověk má mít pohádkové příjmy. Kdyby tento svět k nám nevstoupil, kdyby třeba Jarda Jágr ani jiný hokejista nesměl nikdy startovat v zahraničních hokejových klubech, tak se dodnes dohaduje s funkcionáři, zda smí brát sto tisíc korun měsíčně, když průměrní ligoví hokejisté berou „jen“ šedesát…
Kéž by filozofie sportu, zejména tenisu, pronikla do všech oblastí, kde se pracuje – duševně, fyzicky, jakkoliv. Kéž by tam pronikl duch všobecného ocenění mistrného výkonu spoluobčana – a místo závisti přejícnost a radost ostatních.
Mé povolání je už z podstaty takové, že mne desítky let vyhledávají ti, kteří chtějí mít poctivě co největší úspěch. A vím, jak to mají v mnoha jiných povoláních těžké, kolik zažívají klacků pod nohama, protivenství, nepřátelství, zdržování planou administrativou, osočování… Potkal jsem už desítky takových „Kvitových“, a stovky takvých „skoro Kvitových“ - mužů i žen - třeba v oblasti medicíny, práva, žurnalistiky, řemesel, IT, cestovatelství, učitelství základní nebo střední školy… a ano, sem tam i v oblasti politiky a podnikání. Napříč celým spektrem profesí. Bezejmenných, leč skvěle pracujících. S Petrou je spojovalo to, co je pro úspěch univerzální – špičková koncentrace na výkon, špičkový management emocí (= nenechat se rozhodit nepříznivým momentem a vývojem situace), usilovná dřina, obětování celého života dobrému poctivému výsledku. Snaha život nejen odžít, ale co nejlépe smysluplně prožít, něco za sebou zanechat. Přál bych jim všem obdobné postavení ve společnosti, obdobnou publicitu, obdobnou hrdost jejich bližšího i širšího okolí na to, co oni dokázali.
Možná máte někoho takového v rodině, v okolí... podumejte. I špičková máma nebo špičkový táta (manžel, manželka atp.) se počítají :-)
Kdyby dnes zrovna nebyl jiný státní svátek, navrhnul bych pátý červenec jako Den špičkově pracujících a jednajících lidí. Aby každý na ně pomyslel a přál jim, byť by šlo o to nejprostší povolání. Protože tam, kde se ti špičkoví mají odpovídajícím působem, tam se i všichni ostatní mají dobře. Tam, kde se špičkovým závidí a kladou překážky, se nakonec mají všichni špatně.
Tak – připíjím Petře Kvitové – ať si dosyta užije svých milionů a ať se máme všichni dobře!
