Poslední dobou patřím mezi tu skupinu lidí, kteří si zamilovali cestování vlakem. Připadá mi to jako celkem solidní řešení pro nás, sváteční cestovatele. Jednoduše si zalezete do vytopeného vagonku nejlépe do kupíčka, batoh a všechno ostatní haraburdí si dáte všude okolo sebe, aby si k vám nikdo nepřisedl.
Sundáte si boty, nohy dáte na protější sedačku, zatáhnete závěsy a vyndáte si svačinu – nejlépe řízek s chlebem a dáte se do čtení nějaké knížky – jak jsem vypozorovala, tak vyzrálý vlako-cestovatel se pozná podle toho, že u sebe má jeden pár písátek – propisku a tužku, gumu, sadu křížovek a tenkou detektivku s vrahem, který je jak se nakonec ukáže, přítel Samanty, který miloval svou tchýni a měl strach, že by na to Samanta přišla a tak se rozhodl svou životní lásku zavraždit, aby nemusel být nevěrný. Jenomže to byl ten vysněný vlakový ideál. Ve skutečnosti jsem asi nikdy nezažila krásně vytopený vagon, čisté kupé a klid na řízkovou svačinu. Vždycky mi to zkazí nějaký defekt, jednou to je smrdící spolucestující, jindy zářivka, která při zapnutí neustále píská a to ve výšce, kterou pravděpodobně slyšíme jenom my, nedozrálé, kyselé plůdky, kterým ještě fungují ušní bubínky. A v neposlední řadě mi to téměř na 100% znechutí osoba, která v ruce drží něco jako barevný lívanečník, na sobě má modrý obleček typu Bořek stavitel a v ústním otvoru cucá vražedný nástroj, kterým mě vyruší skoro každých pět minut – píšťalku. Ale přes to všechno, je můj vztah k českým drahám kladný. Možná proto, že mi ty vlaky jsou alespoň něčím sympatické. Pro mojí babičku, to asi donedávna byly záchodky. Musíte uznat, že je to jeden z mála dopravních prostředků, ve kterém můžete vykonat potřebu bez toho, abyste museli vysvětlovat celému autobusu, že jste měli k obědu hrachovou kaši, a že jestli nechtějí, aby všichni umřeli smradem, pravděpodobně bude muset řidič zastavit a narušit tak svůj jízdní plán. To slovo donedávna jsem tam napsala schválně, v poslední době se jí totiž tohle místo přestalo zamlouvat. Při její důchodcovské jízdě na Železnou Rudu ji uchvátila myšlenka, jít se pokochat novým záchodkem v novém vlaku Regionova. Vot technika řekla podle mě při pohledu na tenhle načančaný vagonek. Inu, abych pokračovala. Usedla na záchodové prkýnko, které podle ceny jízdenky muselo být nejméně vyhřívané, a záchodový papír musel být pozlacený. Dveře se automaticky zavřely, ale po několika vteřinách se opět otevřeli a do oné místnosti vstoupila osoba mužského pohlaví. A co udělá člověk v pudu sebezáchovy, když ho nečekaně přepadne osoba a on je v pozici poraženého v sedě? Jestli se domníváte, že babička vytáhla ze spodních kalhotek pepřový sprej, tak se pletete. Babička se totiž vztyčila, aby jí viděl v celé své kráse celý vagon. Těžko říct co se dělo pak, ale při výstupu na cílové stanici málem lezla ven okýnkem, protože pravděpodobně nechtěla dávat autogramy. Radši už to nebudu rozpitvávat a půjdu udělat petici na podporu automatického zavírání dveří na toaletách v plně automatizovaných vlacích, protože soudruzi z NDR asi někde udělali chybu, ale těžko říct jakou, protože kdo by na záchodě potřeboval zavírání, že…
Očekávám, že jestli budete tento článek komentovat, jistě si neodpustíte sprostá slova – omezte je, jsem jemná gymnaziální duše, děkuju:).
