Proč docházet do „polepšovacího ústavu“ jménem škola? Má to vůbec cenu? Na první hodinu chodíme pozdě – když vůbec přijdeme, při vyučování buď spíme, neboť musíme dospat noc probděnou nad notebookem a pokecem s kámošema na icq, skypu, Lidech a Facebooku. Když se alespoň trošku dostaneme do „formy“ zahájíme korespondenci pokud možno se známým na druhé straně třídy a do uší si dáme sluchátka, zapneme je na maximum, protože učitel mluví moc nahlas a my neslyšíme tu pecku, co jsme právě obdrželi přes bluetooth od kámošky. Sousedka v lavici si půjčí „liháč“ a začne na lavici utvářet abstraktní obrázky, kterými by se mohla rovnat Picassovi a těsně nad sešitem založí anketu: Ráďa je „skot“ – Ano, ne – okamžitě doplní čárku k „ano“ a podívá se na hodinky.
Nedávno na naší „výběrové“ škole byla inspekce. Těžko říct jaké poznatky si odnesli. Tuším, že komise se skládala se tří dotyčných se sevřeným zadkem a obličejem, který až moc důvěryhodně připomínal Severuse Snapea. Okamžitě se začalo o stupeň líp vařit – jídla byla najednou i chutná a uho jsme na talíř nedostali snad ani jednou za týden. Museli jsme odevzdat všechny rozbité židle a naše nohy byly monitorovány téměř na každém kroku, jestli náhodou nemáme na nohou boty naven. Když mě chytnul ředitel na schodech a ptal se mě: „Dámo, to nejsou přezůvky co?“ a v obličeji se mu objevil „podvousný smích“ v okamžiku se ve mně probudil vztek – on měl na nohou zablácené boty na kolo. A já jsem na nohou měla černé boty na podpatku. Pravděpodobně jsem na sebe moc upozornila, minisukní, černými silonkami a na první pohled pánskou košilí. Hned jsem byla zavázána k tomu, že se budu muset každou druhou přestávku hlásit v ředitelně s přezůvkami na nohou – chtěla jsem se tedy zavděčit a sehnat si ty úžasné kostkované, důchodcovské papučky na přezku, ale zjistila jsem, že se je prakticky nedá sehnat – alespoň ne legálně.
Když se na to ale podíváme z právnického hlediska, nikde není dána definice „přezůvek“. To je docela skličující, neboť ve školním řádu máme doslova napsáno: „Žák musí chodit v budově školy přezut ve vhodné obuvi,“. Co si o tom myslet…asi, že ve škole můžu chodit klidně v Martenskách a nikomu by to nemělo vadit, protože nebyly použity v exteriéru.
A jak tenhle článek uzavřít…chtělo by to nějak inteligentně, protože by byla škoda neudělat další „dobrý dojem“ o jednom Plzeňském vzdělávacím zařízení…tedy: „Škola je nevyzpytatelná a osobně bych ji rovnala lásce – nemůžete bez ní být, za život ji několikrát vystřídáte a s klidem v duši se můžete rozejít… a zase sejít – u opravekJ“.
