Jakmile otevřu balíček s čistícím prostředkem na nádobí, vyndám jeden malý celkem hezky barevný kousek, který mám v úmyslu strčit do myčky, okamžitě si vzpomenu. Při tom závanu smradu chloru se nedá ubránit myšlenkám, které mě před dvěma roky probouzely ze spaní.
V tom snu, jdu na plavání se školou. Musím, není úniku. Je to vlastně i celkem pochopitelné, někdo ve snech bloudí v bludišti a nemá úniku a někdo zase jde na plavání a také se ho zmocňuje neúměrná panika. Já v tom snění musím jít na dvouhodinovku plavání se třídou. Týden před tím mám samozřejmě střevní problémy a z domu ráno v onen den ani nemůžu vyjít, protože většinu mého ranního času strávím na záchodě. V tu chvíli v té noční můře ovšem neexistuje vynález jménem černé uhlí nebo něco podobného co by zachránilo náš záchod. Před plavečákem vystupuji z auta, které mě tam dovezlo a s pytlíkem v ruce(ve kterém jsou jedny plavky smrdící chlorem, jedno tekoucí mýdlo zápachu neurčitého, koupací čepice, která trhá vlasy, žabky, ve kterých si na zmoklých dlaždičkách rozbijete čumec, ručník pobledlých časem zmožených barev, brýle značky Olympia žluté barvy a to vše zabaleno v několika pytlících z obchodního řetězce, který nabízí nejnižší ceny ve městě ). „Ahoj, a vydržať!“ křičí na mě povzbudivým hlasem děda, který mě přivezl express až na parkoviště před bazénem. „Hmmm, čau.“ Odpovím skleslým hlasem. Loudavým krokem překračuji díry v chodníku a vyhýbám se loužím z nočního lijáku. Stoupám po schodech a ještě cítím naději, že můžu utéct, to by se ale asi minulo účinkem, neboť auto v němž jsem přijela stále ještě stojí na parkovišti a osoba za volantem na mě mrkne a zvedne obočí. Asi mu je jasné co bych teď nejraději udělala. Když procházím dveřmi nápisem: vedení a telefonní číslo mám nutkání vzít mobil a na uvedené telefonní číslo nahlásit, že v hale je ukrytá bomba. I tohle statečně překonám a vstoupím do parné vstupní haly s občerstvovacími automaty. Tam se setkám s několika svými spolužáky, kteří se až nevhodně těší a vypráví si jak jsou na těšení na tobogán. Při tom slově mi málem vyskočil žaludek. Po pár opravdu drsných minutách nás obsluha pustí za skleněné dveře. „Dobrý den.“ Kousek zdvořilosti je to jedné co mi po ránu zbylo. Osoba za pultem se ani neobtěžuje mi odpovědět na pozdrav a jenom otráveně ucedí: „Kartičku!“. Odebere mi ten kousek zeleného vybledlého, zmuchlaného a na rozích osahaného papíru a za falešného broukání Lady Karneval od Karla Gotta na Plzeňském Rozhlasu mi podává starý oprýskaný klíč od skříňky 13. Nemá co bych dodala. V duchu si říkám “Nazdar babo!“ šetřila bych si slova na potom, kdybych alespoň matně věděla co mě čeká. Cedule s nápisem: VSTUP POUZE BEZ BOT!. Když jsem pohlédla na podlahu mytou naposledy v roce 89, kdy pravděpodobně byla i položená, připomnělo se mi lehounce v krku co jsem měla dnes k snídani. Neohrabaně jsem v botách proklouzla do druhé místnosti s nekonečným labyrintem skříněk. (Tak přece se to tu trochu shoduje se základním předpokladem pro noční můru!) Spěchám k číslu 13. Rychle ji otevřu a snažím se ze sebe sházet všechno co mám na sobě abych se mohla převléct první a nemusela mít obecenstvo. Zlatá myšlenka, kdybych se neotočila a vedle mě se na lavičce do ponožek od Vietnamců nesoukala dáma třetího věku. Překousla jsem to a rychlostí Usaina Bolta sprintovala do sprch. Tam jsem udělala jako, že se myju a v tu ránu se mi připomněl můj močový měchýř. Inu vešla jsem na veřejné záchodky a v duchu byla vděčná své mamině, že mě donutila si vzít s sebou žabky. Vysvětlení jednoduché, nebyla jsem si jistá, která tekutina na podlaze je chlorovaná bazénová voda, a která moč. Po vykonání té potřeby( a dalo mi to docela zabrat, musela jsem zavřít oči, přestat dýchat a dělat čííí) jsem počkala s pytlíkem v ruce na ostatní ze třídy. Společně jsme pak vstoupili do velké, chemicky páchnoucí sauny. Ukazatel na konci bazénu ukazoval, že venkovní teplota je 10 stupňů a teplota vody je 28. „Hmmm, alespoň jedna příznivá zpráva“. Pak jsme se museli společně všichni rozcvičit, jinými slovy řečeno, udělat ze sebe před celým plavečákem debily, kteří se snaží si něco udělat ještě před vstupem do vody. Přežito řekla jsem si jakmile jsem se pozvolným cachtáním nořila do vody. „Dejte si pět bazénů, pak jděte na bloky a skočte si šipku, každá pětkrát!“ Chudáci moji chloupkové na pažích. Mají dneska tělocvik z toho jak se mi po každých pěti vteřinách dělá husí kůže. Zaplavu si tedy těch šílených pět bazénů a rozhodnu se vyšplhat se na břeh. Pozvednu své líné paže, vzepřu se v nich a snažím se zvednout i pravou nohu, abych mohla vklouznout na břeh. „Do háje!“ moje plavky pod tíhou vody nevydržely a podaly se gravitaci. Drželi mi jenom na pravém kyčelním kloubu. „Bože muj, já se vám na to tady můžu vypadnout!“. Nandám si plavky utáhnu je co nejvíc to jde a slyším můj hlas jak zpívá: „Zarůstám vousem a vlci už jsou sem, už slyším je výt blíž a blíž. Už mají mou stopu u ž větří, kopu si hrob a že stloukám si kříž!“ ztichnu. Musím vstoupit na bloky a hodit balíka do vody a říct, že to byl pokus o šipku. (Normálně se mě to v tom snu ještě snaží tělocvikářka naučit, ale to jenom když mám tvrdé sny.) Vynoříme z vody a hlas mé kamarádky slyším jenom na půl, jelikož mám vodu v uchu: “ Hej, spadly ti plavky!“. Jakmile si uvědomím, že to bylo asi na mě zhlédnu se od ramen dolů a vidím pouze jeden díl plavek a to ten dolní. Rozhlédnu se kolem a podprsenka plave ladně ve vodě. (Teď kousek přeskočím, jelikož to mám vždycky propocené pyžamo.) Když jsou plavky řádně vyloveny a třída krom mě se šťastně a znaveně loudá z tobogánu musíme se jít povinně umýt. Zase. Perfektně se sem hodí: „Hilfe!“. Klouzavým krokem vpadnu do sprchy a myju se v plavkách mýdlem( na tenhle vylepšovák jsem v realitě přišla asi až někdy ke konci roku). Zaostřím, že se na mě někdo dívá a spatřím Věstonickou Venuši v životní velikosti a dokonce v realitě. V první chvíli jsem si nebyla jistá jestli vlastní spodní díl plavek, jelikož její břicho s pupíkem, který vypadal jako kanál(myslím velikostně) se ctnostně převaloval přes její pohlavní ústrojí. Vyjeveně tam stojím s otevřenou pusou a sleduji její tělo pokryté celutidou. Nevnímám čas. „ Rádio, které vás baví, hrajeme české hity celý den! Je šest hodin třicet minut a máme tu náš pravidelný pořad s Honzou Kolbabou…“ Probudím se celá zpocená a uvědomuji si, že to celé a ještě víc se doopravdy stalo…
