Slunce svítí, venku štěbetají ptáčci, do kůže se vstřebává vitamín D, bzučí včely a teplota se pohybuje okolo osmadvaceti stupňů. Jak krásné by to bylo, ale můžu si o tom nechat jenom zdát a sluníčko si můžu leda tak nakreslit a vystřihnout.
http://viki-rozy.blog.cz/0910/prsi-prsi-jen-se-leje
„Jako každý den Vám přinášíme zprávy z Plzeňského kraje, od slunečných dnů si budeme muset dát chvilku pauzu, protože přichází období pro milovníky deště, na Klatovsku jsou hlášeny nenadálé vzestupy hladiny řek a v okolních vesnicích se lidé připravují k evakuaci,“ slyším z rádia. Tyhle zprávy nevýslovně miluji, je to něco, co zehřeje. Protože co může být lepšího, než když Vám někdo oznámí, že celý týden (v nejlepším)bude pršet, že o vitamínu D v koňských dávkách si můžete přečíst leda tak v průvodci po Řecku z knihkupectví, (které je kvůli všudy přítomným loužím prakticky nedostupné) a plavky, že můžete hodit zpátky do skříně, protože už je letos potřebovat nebudete. Měli by těm pánům mrakům tam nahoře vysvětlit, že když mám týden nové kraťasy, které zatím vidělo jenom zrcadlo, potřebuju si je vzít párkrát na sebe, abych je náležitě „testnula“, jestli jsou v pořádku. Není to tak dlouho, kdy jsem propadal absolutní beznaději v to, že ještě bude hezky se sluníčkem a bez mráčku, s nějakou hezkou teplotou. Otevřela jsem si okno, sedla si pod něj na podlahu, nohy ve spacích ponožkách jsem si strčila k topení, hlavu si opřela o kraj postele a zavřela oči. Snažila jsem si představit, jak tam sedím, to teplé co mě hřeje u nohou není topení, nýbrž sluneční paprsky, venku, že je modro a ten déšť co na mě sem tam cákne, jsou cákance z bazénu. Jsem snaživec, seděla jsem tam takhle asi dvě minuty, možná tři, ale očekávaný výsledek nikde. Bylo to ještě horší, měla jsem na to počasí o poznání větší vztek než před procedurou. Pak jsem si lehla do pelechu, do ruky si vzala sešit, propisku a knížku s matikou. Při počítání se mi vybavil pohled na přeplněný letní autobus, kdy ve tři hodiny odpoledne jedou davy z práce na Bolevák, celý dopravní prostředek je cítit lidským výměškem zvaným pot a při prudké zatáčce se na vás přilepí chlap v tílku. Ale ne ledajaký chlap, ten chlap má na sobě tílko, z něhož v podpaží koukají zpocené chlupy a na nich kapičky potu. Má celý zpocený zátylek a kraťasy, aby všichni viděli, jak mu to ladí s dva metry dlouhými bílými fuseklemi, které vyčuhují ze zablácených Prestižek, ve kterých dobíhal autobus před třemi měsíci, když se musel vracet domů pro svačinu v bílém ubrousku. Teď co si vybrat, jestli o deset stupňů víc, nebo míň. Jsem z toho jelen, asi bych brala spíš to teplo a „bezmračí“, ale radši to nechám osudu, jestli si zítra budu muset vzít gumovčičky a pláštěnku, nebo jestli mi budou stačit tenisky.
Osobní poznámka nakonec: Teď když to po sobě čtu, tak mi z toho připadá, jako kdybych neměla ráda, když prší. To by byl omyl si myslet, já jsem totiž dešťové dítě taková žížala, nebo šnek, co chodí děsně rád ven, když prší, aby mohl skákat do louží. Takže to může znít prapodivně, že nejdřív propaguju myšlenku krásných slunečních, letních dnů a pak sem napíšu, že jsem „deštítko“, ale to jsem prostě já. Když prší, přeju si sluníčko a někdy i naopakJ.
