Nemám ráda krámy. Štrachám v paměti, jestli jsem někdy chodila ráda kolem věšáků s haldami oblečení a různých jiných doplňků. Ovšem, když dojde na lámání chleba – v mém případě na to, že se už celkem dlouhou dobu převlékám na tělocviku stále z jedné podprsenky, protože jsem se ještě neuráčila si jít koupit novou, a startuje se ve mně pocit tzv. stydlínův.
http://www.hadrnik.cz/produkt/Boxerky-Cornette-Tattoo-Free-Bird.
Poslouchám vzkazky o tom, jak chodí jeden kluk stále v jednom oblečení a tak dál… Tak daleko jsem ještě nedošla. Ale pro dobro všech jsem se rozhodla vyrazit do krámu. Poprvé jsem se zděsila nad nabídkou. Všechny podprsenky vycpané, jak matrace pro dobrý spánek, na nich mašliček jak na dárku. Bylo mi z toho trošku smutno. Ani jedna se mi tam nelíbila. Dámy tam chodily od regálu k regálu, okukovaly to, braly si to do kabinek a já jsem na ně jen nechápavě koukala. Smířila jsem se se svým údělem, a šla jsem se porozhlédnout dál. Tento den, jsem tedy s nakupováním skončila tak, že jsem odešla s ponožkami – jistě to nepochopíte, ale byly fantastické, kam se na ně hrabou podprsenky. Když jsem došla pyšná na sloje fusekle domů, zjistila jsem, že asi budu muset do budoucna koupit kokosový ořech a nosit ořechovou podprsenku. Druhého dne jsem se tedy vydala do krámu opět. Byla jsem si jistá, že ono spodní prádlo prostě přinesu. Šla jsem plná odhodlání. Popadla jsem jednu černou – ačkoliv se mi moc nelíbila, a jednu krajkovou a kalhotky. V kabince jsem kupodivu zjistila, že při své šikovnosti, jsem neodhadla svojí velikost, a jak jsem se celá vysvlékla. Z bundy, svetru, trička, podprsenky, bot a riflí, musela jsem se zase obléknout. Jestli si teď ťukáte na čelo, proč jsem si nevzala víc velikostí, nechte si radu pro sebe, protože do kabinky si smíte vzít pouze čtyři kusy. Vyrazila jsem opět do terénu. Mezi věšáky a stojany. Všude na mě koukali vycpané košíčky různých barev a nakupující je znalecky prohmatávali zevnitř. To jenom já jsem tam lítala jak šídlo a hledala jsem tu správnou velikost. Když jsem ji konečně našla, vrátila jsem se do kabinek, vzala si číslo. Šla skoro do poslední a tam jsem vysílením dosedla na židličku. Zpocená jsem byla jak sportovec po vyčerpávajícím výkonu a to mě ještě čekalo svléknout se, obléknout se, svléknout se a obléknout se. Krásná představa. Všechno jsem ze sebe sházela. Poskakovala jsem na jedné noze před zrcadlem a jednou jsem neudržela rovnováhu a padla na dveře. Pak jsem začala rozebírat spodní prádlo z ramínek. Když jsem ho na sebe konečně nandala, byla jsem překvapená, že jsem se trefila. Docela mi to sedlo. Byla jsem šťastná jak blecha, že jsem vyhrála boj s oblečením. (A popravdě řečeno, stokrát radši bych byla chlap – ty jejich věšáky jsou plné kostiček, proužků, barev, krása na pohled.)
