Svoboda bez zodpovědnosti

Velmi mne zaujal článek Markéty Demlové "Komu se ještě stýská po socialismu?" Zcela jistě není od věci čas od času si připomenout, a nejenom si připomenout, ale především připomenout hrůzy socialismu těm, kteří jej nezažili, aby si uvědomili, jak moc znamená možnost žít ve svobodné zemi, mít možnost veřejně kdykoli a kdekoli projevit svůj názor.

Zmíněný článek, stejně, jako všechny ostatní zabývající se tématem života před a po převratu, vyvolal bouřlivou diskuzi. Část společnosti vzpomíná na doby minulé s nostalgií a část s odporem.

Zpravidla levicově smýšlející část společnosti má tendenci popírat veškerá negativa totalitního režimu a vyhledávat pozitiva na nichž dokazuje především fungující sociální systém, kdy tak zvaně bylo o lidi, v plošné míře, dobře postaráno.

Naopak pravicově smýšlející část společnosti má tendenci popírat veškerá pozitiva spojená s tehdejší dobou a vyhledávat pouze negativa, na nichž staví obraz tehdejší doby.

Tento rozdílný pohled na dobu totality, zcela přirozeně, vyplývá z poměrů, v nichž jednotliví lidé žili a žijí, z jejich intelektu a povah(někdo režim aktivně podporoval, někdo se pouze přizpůsobil a snažil se žít v mezích možností, jiný jej bytostně odmítal, neboť měl pocit, že tento režim vysává jeho duši a byl ochoten riskovat vše, aby přispěl jakékoli změně), ale také z věku dotyčné osoby (jinak bude totalitní režim vnímat člověk, který v něm žil v době svého produktivního věku, jinak důchodce, jinak člověk, který v tomto režimu prožil svoje dětství).

Zarážející je pro mne především skutečnost, že články postavené na velmi silném negativním vnímání tehdejší doby zpravidla nepíší lidé, kteří si skutečně prošli peklem, kteří byli politicky nežádoucí, nebylo jim dopřáno vystudovat a pokud ano, museli vykonávat podřadné práce, byli týráni, mučeni, vyslýcháni STB, strávili roky nucenými pracemi, byli vydíráni, zastrašováni a bylo jim vyhrožováno prostřednictvím jejich rodin a především dětí atd. atd.

Toto byly skutečné hrůzy a zločiny totalitního režimu. O těchto skutečnostech by měla být dnešní generace mladých lidí informována, aby si uvědomila pravý význam slova svoboda.

Takto silně emotivní články z doby totality naopak obyčejně píší lidé (jako třeba paní Demlová), kteří žádné z těchto hrůz neprožili, naopak prožívali šťastné dětství a jejich jedinými otřesnými zážitky byl nedostatek mandarinek, atomový hřib na školní nástěnce, či – cituji ze zmíněného článku: „Jako děti jsme šly rovnou ze školy s aktovkami na zádech stoupnout si do fronty - i když jsme neměly ponětí, na co. Když se maminky vrátily z práce, vystřídaly nás. Na nábytek byly pořadníky a člověk dopředu netušil, co mu přivezou.Lidi na sebe byli neurvalí, kdo měl nějakou moc nad druhými (i kdyby šlo o prodavačku, která rozhodne, jestli ta játra zpod pultu vyndá nebo ne).Nikdo nikomu nezáviděl, protože neměl co.”

Tak nevím , rozhodně neupírám paní Demlové, že něco takového zažila – možná jsem jenom měla štěstí, že mě maminka nikdy neposlala k nějakému krámu do nějaké fronty čekat na něco. Možná moji rodiče měli zrovna velikánské štěstí, že si v osmdesátém třetím koupili obývací stěnu, kterou si v obchodě sami vybrali, možná jsme u nás ve městě měli abnormálně šikovného řezníka, a možná to byl komunista, protože u něj moje maminka vždycky koupila nějakou tu flaksu, kterou mi pak nutila.

U nás v rodině nebyl nikdy nikdo komunista. Jsem pravicově smýšlející člověk. Pracuji dvanáct hodin denně. Nečekám, že by mělo být zdravotnictví, či cokoli jiného zadarmo, protože si uvědomuji, že i to zadarmo musí někdo zaplatit. Mám se velmi dobře a ne, nestýská se mi po socialismu a už nikdy bych nechtěla žít v totalitě– jenom se snažím pohlížet na tu tehdejší dobu objektivně, což ,myslím, nikterak neubírá hrůzám totalitního režimu.

Ano v socialismu opravdu byl nedostatek kde čeho, na druhou stranu byla kvalita. Dnes máme kvantitu - je všeho dost, ale pochybuji, že obývací stěna vyrobená v dnešní době by se mohla dožít třiceti let, jako tomu je u nábytku vyrobeného v socialismu. Otevřete šatníky vašich babiček a zapřemýšlejte, mají-li dnes vyrobené oděvy šanci přežít šedesát let - ani náhodou.

A proč nejsme schopni sami vyrábět například kvalitní textil? Inu proto, že jsme šmahem zavrhli všechno, co jen trochu zavánělo starými bolševickými, i když osvědčenými, praktikami. Všechno před osmdesátým devátým bylo přeci špatně, to my nechceme. A proč? No, proto, abychom dnes mohli podporovat komunistickou Čínu, která k nám chrlí pod tlakem výrobky na jedno použití.

Všechno, co v komunistickém Československu fungovalo jsme zlikvidovali - jenom ty komunisty jsme si ve vládě nechali.

Těm inteligentnějším už dochází, že je něco špatně, ti méně inteligentní tvrdí, jak je všechno mnohem lepší, než tehdá.

Možná jsem jenom trochu víc otrlejší, než paní Demlová, protože jsem se neděsila školní nástěnky a ani když mne v 88 odvedli přímo z budovy školy dva soudruzi, poté, co mého tatínka udal náš soused aktivní komunista, hodinu mne vyslýchali a vyhrožovali, že pokud tatínka neudám, mohu si být jistá, že VŠ nikdy nevystuduji, ani po těchto nepříjemných zážitcích nejsem natolik nesoudná, abych tvrdila, že tehdá bylo všechno jenom špatně, že si tehdá lidé nezáviděli, protože neměli co, nebo že dnes máme fungující ekonomiku a lidé na sebe nejsou tak neurvalí, jako v tom bývalém režimu.

No, nevím, co by vám na to řekla moje kamarádka, která učí na SŠ a které nedavno tatínek jednoho žáka vyhrožoval, že pokud nechá jeho syna propadnout, může si být jistá, že nejen, že skončí na této škole, ale už si nezaučí na žádné jiné. Shodli jsme se, že to bylo hodně podobné tomu, co jsem zažila já v 88.

Každá doba má své, ale každou dobu dělají jenom lidé.

Prostě se domnívám, že jestli je někdo skutečně přesvědčený, že se naše republika etablovala jako demokratický stát s fungující ekonomikou a politickým systémem, je buď slepý nebo hloupý.

Naše ekonomika je, slušně řečeno, jinde, než kde by měla být, má-li být skutečně fungující. Nehodlám zde sáhodlouze řešit rozpočtové schodky a státní dluh. Nehodlám poukazovat na to, v jakém stavu se nachází náš textilní průmysl, z kolika fungujících fabrik se staly ruiny, v jakém stavu je sklářský průmysl, v jakém množství se k nám hrne zboží značky MADE IN CHINA, a jak s tím vším souvisí nezaměstnanost a fungování či nefungování naší ekonomiky.

Domnívám se však, že je na čase přestat se srovnávat s totalitním režimem (neříkám zapomenout), jak se teď máme skvěle, když už žijeme v té svobodě, ale zamýšlet se především nad velmi zásadními problémy současné společnosti, jejichž včasné neřešení by mohlo vést k fatálním následkům.

Jsme šťastni, ano jsme, že žijeme ve svobodě a to je to nejdůležitější, ale.....

SVOBODA - je základní hodnotou liberalismu.

Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a politickou.

V diskuzi pod zmíněným článkem jsem konstatovala, že v minulém režimu fungovala lépe výchova dětí a jejich morálka (která je dnes katastrofální – děti nejsou vedeni k úctě k učiteli, ani rodičům, učitelé se bojí žáků i rodičů, vztahy v rodinách i mezilidské vztahy ve společnosti jsou velmi povrchní, chladné, lidé jsou vůči sobě neurvalí – tedy myslím mnohem mnohem mnohem více, než jak to pamatuje paní Demlová z dob totality), právě díky totalitě, protože panovala větší zodpovědnost.

Paní Demlová mne za tento výrok nazvala obhájcem nesvobody a demagogem.

Ovšem inteligentní člověk ví (nebo si vygoogluje), že totalitní režim lze charakterizovat, jako ZODPOVĚDNOST bez SVOBODY vedoucí k byrokracii, jejímž zájmům je společnost nakonec zcela podřízena.

V současné době se však, aniž by si to někteří z nás byli schopni přiznat, potýkáme s opačným problémem - máme SVOBODU bez ZODPOVĚDNOSTI, což směřuje k rozpadu společnosti na mocensko-politické klany, jejímž zájmům je společnost vydána napospas.

Všechno se dá totiž zneužít, i svoboda, zejména svoboda.

V totalitě jsme se báli, v demokracii se naopak nebojíme ničeho - ani jedna varianta společnosti neprospívá.

Mnoho lidí si pod pojmem SVOBODA představuje možnost dělat si co chci, nebýt omezován i za cenu, že omezuji druhé. Mnoho lidí za pojmem svoboda vidí svá práva, nároky, avšak nikoli povinnosti.

Klasický liberalismus dobře charakterizuje citát: Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu.

Mějme to na paměti.

Jitka Gotterová

Poznámka autorky:

Články s politickou tématikou píši velmi výjimečně, přesto se najde člověk (samozřejmě anonymní diskutér), který je schopen prohlásit, že moje články se nesou v typicky Marxistickém duchu –potlačovat úlohu individua na úkor masy.

Skoro bych řekla: „Kdyby blbost nadnášela …..,” ale neřeknu, protože každý má právo svobodně projevit svůj názor.

Paní Demlová má samozřejmě také právo vyjádřit svůj názor a já jí ho neberu, jenom to všechno vnímám v širších souvislostech.