Strach, hrdinové a ti druzí

Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho neurovegetativní projevy, zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o NORMÁLNÍ REAKCI na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Toliko Wikipedie.

Vždycky mne dostane, když někdo dokáže říct, jak hluboce odsouzení či dokonce opovržení hodné je jednání toho či onoho člověka v té či oné situaci. Nejčastěji se takových kritických hodnocení dopouští lidé, kteří se nikdy v podobné situaci neocitli.

Možná si při svém kritizování těch druhých (a lhala bych, pokud bych tvrdila, že jsem nikdy nikoho nezkritizovala neobjektivně) jen nepřipouštíme, jak moc s námi je schopna zatočit emoce zvaná STRACH.

Strach nás provází na každém kroku. To on je tím základním impulsem, který nás dostává do fáze rozhodování, volby a přijetí následků našich rozhodnutí.

Jsem-li řidič s ne příliš velkými zkušenostmi, je zcela přirozené, že budu mít strach vyjet na vozovku v době náledí a naskýtají se mi (minimálně) dvě varianty:

a) překonám svůj strach, sám sobě budu hrdinou v případě, že to zvládnu. V případě, že to nezvládnu, nabourám a ohrozím život svůj, v horším případě i někoho jiného – ponesu následky svého rozhodnutí (samozřejmě se strachem, jak to dopadne). V očích kritiků budu považován za nezodpovědného člověka.

b) svému strachu podlehnu, pojedu autobusem, nikoho neohrozím, ovšem také nikam neposunu své řidičské schopnosti a s největší pravděpodobností zůstanu tzv. víkendovým řidičem. V očích kritiků budu považován za zbabělce.

Jsem -li dlouhodobě nespokojen v zaměstnání (chodím z něj neustále otrávený), jsem nedoceněn, ponižován, pracuji nad rámec pracovní doby bez proplacené práce přes čas a denně poslouchám ono: „Když se vám to nelíbí, můžete jít,“ naskýtají se mi opět (minimálně) dvě varianty:

a) překonám svůj strach z případné nezaměstnanosti, odejdu se ctí, uleví se mi, protože se již přestanu tzv. dusit tím neustálým hrbením se před někým, ale riskuji, že hned tak nenajdu novou práci. V očích kritiků (též z řad bývalých kolegů) budu hrdý nezodpovědný idiot, který upřednostní své vlastní pocity, před zajištěním vlastní rodiny. V případě, že se mi podaří najít si nové zaměstnání, kde budu doceněn, a budou využity moje schopnosti, posouvám sám sebe o level výš – překonání svého vlastního strachu se vyplatilo.

b) budu dál svým strachem živit svého zaměstnavatele, budu pracovat na maximum za minimální mzdu, nechám se ponižovat a urážet, protože budu mít jistotu, že moje děti budou mít co jíst. Neriskuji, volím jistotu a odpovědnost vůči své vlastní rodině, ovšem také se nikam neposouvám. Zatímco moje rodina je na mne hrdá, protože jsem dokázal obětovat svoji identitu pro jejich pohodlí, v očích kritiků (též z řad bývalých kolegů, kteří svůj strach překonali) jsem považován za zbabělce, který si neuvědomuje, že v jednotě je síla, a že kdybychom se já, Franta a Pavel svému zaměstnavateli také postavili, pravděpodobně by o práci nepřišel nikdo a podmínky všech zaměstnanců by se změnily k lepšímu.

Žádná společnost lidí nikdy nemůže být názorově jednotná, protože každý člověk prožívá ten svůj strach (například z budoucnosti) jinak.

Zatímco jednoho vede emoce zvaná STRACH k úniku a například opustí rodnou zemi, aby unikl totalitnímu režimu a mohl žít svobodně, druhého vede dokonce k úniku za použití útoku (viz. Bratři Mašínové).

Třetího zlomí strach tak, že se raději hrbí (například před fašisty či komunisty v době totality) a při životě v ponížení a nesvobodě ho drží myšlenka na to, že přijde den, kdy se i on bude moci narovnat.

Každý z nás reaguje v různých situacích různě. Zatímco jeden má pocit, že je již třeba se svému strachu postavit a konat, jiný stagnuje.

Dle mého soudu nemůže žádný člověk kritizovat jiného člověka za jeho postoj v určité situaci, protože nikdy nevíme, kdy nám dokáže emoce zvaná STRACH zlomit vaz, takže se sami zachováme naprosto iracionálně. Mnohdy kritizujeme to, co sami děláme.

Mladí lidé, kteří si vůbec nedokáží představit život v období války či totality často kritizují postoje lidí, kteří prostě nedokázali býti hrdiny.

Není mnoho lidí, kteří skutečnými hrdiny býti dokážou, je ovšem mnoho okolností, které to ovlivňují.

Zcela jinak se rozhoduje člověk, který je odpovědný "pouze" za svůj vlastní život, a zcela jinak člověk, který má odpovědnost za svoje děti.

Jsem si zcela jistá, že kdyby bylo moje hrdinství závislé na riskování životů mých dětí, byla bych s největší pravděpodobností ten největší zbabělec, jakého si dovedete představit.

Jitka Gotterová