Ségru si člověk nevybere, tu prostě vyfasuje

Přátele a kamarády si můžeme vybrat, ale rodinu, tu máme, ať se nám to líbí, nebo ne.

Vlak pomalu ubíral na rychlosti, zaskřípěly brzdy a první vagón minul ceduli s nápisem: Praha - hlavní nádraží. Marie se pomalu zvedla, přehodila si přes rameno velkou plážovou tašku, v níž měla všechny své věci, a vnořila se do davu lidí pomalu postupujících ke dveřím. Otevřenými okny pražilo dovnitř slunce a teplý vzduch se mísil s potem, prachem a nesčetným množstvím různých parfémů. Už aby byla venku, pomyslela si. Po zádech jí stékal čúrek potu, který se pomalu vsakoval do jejích květovaných šatů. Vagón sebou trhl, cestující se zakolíbali ze strany na stranu a vlak zastavil. Otevřely se dveře a dovnitř pronikl závan čerstvého vzduchu.

Vystoupila ven a zařadila se do fronty u malého kiosku, aby si koupila minerálku. „Jednu Mattonku, prosím," pravila a pokusila se vyloudit na svém obličeji milý úsměv i přesto, že se cítila několika hodinovou jízdou ve vlaku absolutně vyčerpaná. Popíjela z petky vychlazenou minerálku a loudavým krokem vyrazila do centra. Mohla jet metrem, ale nechtělo se jí tlačit v přeplněném vagonu smradlavých zpocených lidí, ostatně sama na tom nebyla o moc lépe, takže dala přednost procházce na čerstvém vzduchu. Pokud se tedy vzduch v Praze dá nazývat čerstvým. Připadala si jako v mraveništi, kolem se to hemžilo lidmi a všude, kam se jen pohnula, šla v davu. Během krátké doby přivykly její uši ohlušujícímu zvuku motorů a klaxonů aut.

Bude to už nejspíš sto let, co tady byla naposledy. Vytáhla z tašky ucouraný kus papíru, na něž si poznamenala adresu.

„Drc," vrazila do ní jakási osoba, jež se jí začala ihned omlouvat: „Jé, promiňte já ne...," obě ženy se na sebe zahleděly. „Danielo!?" „Marie, kde se tady bereš, ty přece bydlíš v ňáký prdeli na druhým konci republiky, ne? Teda promiň..." „To je dobrý, jó bydlim, nó pupek světa to zrovna není, takže, hm..." „No a co děláš tady?" „Přijela jsem na sraz ze střední." „Aha, no a máš čas, že bysme zašly třeba na kafčo?" „Jó, mám asi dvě hoďky, takže ráda." „Fajn."

„Dáme si dvě pressa s mlíčkem, prosím, díky."

„.....nó, to víš, práce, dvě malý děti, manžel cholerik, chachacha, no a co ty a co vaši, dlouho jsem je neviděla, a co ségra?" zakončila svoje povídání Daniela a upřela pohled na Marii.

„Neviděly jsme se dva roky, nemluvíme spolu," pravila Marie poněkud posmutněle. „Co se stalo?" „Nó, pohádaly jsme se. Vlastně poprvé v životě jsme se pohádaly a moje sestra se mnou od té doby odmítá komunikovat, nechce si o tom ani promluvit." „A cos jí provedla?" „Řekla jsem jí, že je kurva," špitla Marie a zatvářila se provinile. „Nó, těžko jsi jí mohla říct něco výstižnějšího," zasmála se Daniela. „Có?" „Ale nic, pokračuj!"

„Víš, já jsem ji nikdy neodsuzovala, nebo teda odsuzovala, ale nikdy jsem jí to neřekla. Ani tenkrát, když ji švára přistihl u nich doma v posteli s cizím chlapem. Kvůli tomu od ní odešel a naše máma jen prohlásila: „Může si za to blbec sám, řikal, že nebude doma, tak co tam lezl?" Neřekla jsem jí nic ani po tom, co si začala s tím ženáčem a když jí kompletně zařídil byt, kopla ho do zadnice. To víš, já na tyhle nevěry nejsem a navíc, jako máma od dětí, jsem si říkala, že vlastně okrádá jeho děti, ale asi měla ségra pravdu, že je to jeho rozhodnutí a jeho problém, asi na tom něco je," odmlčela se.

„A dál?"

„No, všechno to vlastně začalo tou její svatbou. Sehnala jsem jí tam u nás za babku pronájem nádherného statku, zařídila půjčení stolů, lavic a vojenského stanu, ale jí se nelíbilo, že by měli její hosté spát ve spacáku a řekla mi, že spacáky jsou dobrý tak leda pro takový burany, jako jsme my. Tak jsem řekla, že jí na svatbu nepůjdu, protože mám pocit, že se do tak nóbl společnosti nehodím. Nemyslela jsem to zle, ale ségra mě nazvala vesnickou krávou, a po té, co mi začala vyčítat, že pokaždé když k nám přijede na víkend, věnuje mi tašku jídla, nebo že mi její bývalý obložil zadarmo koupelnu, nebo že mi půjčila peníze, vyhodila jsem ji. Naštvalo mě to, když jsem se stěhovala, nechala jsem jí byt a teď mám poslouchat tohle? No a pak mi řekla, ať chcípnu," odmlčela se a dodala: „A to už jsem se neudržela a řekla, že je, no, no.." „Jo, že je kurva," doplnila ji Daniela.

„Jo. Víš, ale mrzí mě to, omluvila jsem se jí, chtěla si s ní o tom promluvit, a i když jsem opravdu na svatbě nebyla, všechno jsem zařídila, odvezla a vrátila stoly, lavice a stan a zaplatila jeho půjčení. A to nemluvím ani o tom, že jsem se za půjčení toho statku zaručila svým jménem, načež tam hosté z lepší společnosti zničili zahradu, poté, co opilí naskákali do aut a hráli si na závodníky a moje sestra je klidně nechala. Pořád jsem si myslela, že si to vyříkáme, ale marně. Teď kamarádí s mým bývalým a štve proti mně moje děti. Nechápu to, copak jsem jí udělala něco tak hrozného?"

„Marie, ty nemáš vůbec důvod k nějakým výčitkám, tobě nemá být co líto," snažila se ji povzbudit Daniela.   

„Já vím, myslím, že kdyby mi neřekla, ať chcípnu, nikdy bych to, co jsem jí řekla, nevyslovila, ublížily jsme si vzájemně..."

„Vzájemně, ublížily jste si vzájemně? Marie, probuď se, ona ti spala s manželem, dokonce byla před lety na potratu, protože si nebyla jistá, jestli to dítě není tvého muže a ty máš výčitky? Ona by měla mít výčitky, ona by se ti měla omlouvat a ne ty jí."

Marie nechápavě zírala s pusou dokořán, ve spáncích jí začalo silně tepat a nebyla schopna slova. Daniela pokračovala: „Vím to jistě, tvá sestra se totiž svěřila ve slabé chvilce jedné své kamarádce, takže zahoď ty svý růžový brejle a vyser se na nějaký výčitky," koukla na hodinky, plácla Marii po ramenou a dodala: „Hele, já už musim, tak se měj.

Seděla tam, jako opařená. „Ne to není možné, její sestra? Ta, které se se vším svěřovala? Ta, která ji celé roky přemlouvala, ať se s tím hovadem rozvede? Proto se jí s tím potratem svěřila až o několik let později, protože to dítě bylo jeho, jejího manžela? Ani ve snu by ji nenapadlo, že ona a on...," honilo se Marii hlavou.  

Měla si uvědomit, kdo je její sestra už tenkrát, když u nich v restauraci, kde pracovala, jako servírka zapomněla nějaká slečna speciální dioptrické brýle, a když si pro ně druhý den přišla, její sestra jí je zapřela, protože se jí líbily obroučky. Až teď si uvědomovala, že celé roky zavírala oči před pravdou, bála se vidět pravou tvář své sestry. Je to přeci její rodina, v žilách jí koluje stejná krev, a přece jsou tak rozdílné. 

Bolelo ji srdce, měla vztek, snad ani ne na ni, na něj, ale na sebe, že byla tak slepá.

Roztřesenou rukou sáhla do kapsy pro lísteček s adresou, který tam před tím zastrčila a vyrazila směrem k Vinohradskému divadlu.

Setkala se s lidmi, které neviděla mnoho let. Každý z nich měl nějaké trápení, jednomu nechce bývalá dávat děti, druhý má zdravotní problémy, nebo mámu alkoholičku, jinému shořel dům na popel, ale všichni byli tak milí a příjemní. Její problém jí teď připadal tak malý, tak nicotný.

Byl to skvělý večer.

Jitka Gotterová