Musíme být nutně stejní jako naši rodiče? Myslím, že to záleží jenom a jenom na každém z nás.
Nemám vůbec v úmyslu pohlížet na tuto problematiku z hlediska genetických dispozic, nýbrž z hlediska prostředí v němž vyrůstáme.
Každý rodič se snaží vychovávat své děti podle svého vlastního uvážení, vštěpovat mu své vlastní zásady a hodnoty, priority, cíle.
Ať už jsme svoji rodinou ovlivňováni náboženstvím či jinou formou duchovna, nebo naopak vedeni k materiálnímu způsobu života, aktivitě či pohodlnosti, lásce či lhostejnosti vůči druhým, vůči společnosti, vůči zvířatům atp., je na každém z nás, zda danou předlohu přijmeme, či se proti ní dokážeme, pokud vůbec chceme, vymezit.
Postupem času se tak rodiče stávají svým dětem vzorem, nebo naopak odstrašujícím příkladem.
Zastánci reinkarnace jsou přesvědčeni, že dítě si vybírá rodinu do níž se narodí proto, aby se něco naučilo, a proto, aby něco naučilo i své rodiče. Nic se neděje náhodou.
Znám mnoho lidí, kteří velmi trpěli výchovou svých rodičů ať už z hlediska přehnané péče a pocitu omezování, nebo naopak zanedbávání základní péče, neshodami mezi oběma rodiči, či dokonce byli nuceni čelit psychickému a fyzickému týrání.
Ve skutečnosti je takových lidí více, než si vůbec dokážeme představit.
Ať chceme či nikoli, tyto prožitky z dětství nás zásadním způsobem ovlivňují po zbytek našeho života a je jenom na nás, jak s nimi naložíme.
Kdysi jsem v jednom ze svých článků zmínila, že se moji rodiče celý život jenom hádají, řvou na sebe, urážejí se, ponižují a každý den se rozvádějí. Jedna ze čtenářek mi napsala, že bych se měla stydět vyprávět takové věci na veřejnosti a že, pocházím-li z takové rodiny, nemám vůbec právo „poučovat” druhé. Nezapomněla dodat, že ona pochází z harmonické rodiny.
A já se ptám: „Proč bych neměla mít právo mluvit o svých pocitech? Proč bych se měla stydět za to, že nepocházím z perfektní rodiny? A kdo, a na základě jakých kritérií, je schopen toto posuzovat?”
Když byla nedávno moje kamarádka dotázána od čeho má tu jizvu v obličeji, pokoušela se vyhnout odpovědi, protože se styděla přiznat, že jí to udělal její vlastní otec poté, kdy před ním bránila svoji matku.
A já se ptám: „Je to opravdu ona, kdo by se měl stydět?”
A přesně tohle je obraz naší společnosti – spousta rodin je „perfektních” jenom proto, že se o některých věcech prostě nemluví a že se problémy drží hezky pěkně pod pokličkou.
Společnost potom stojí na jedincích s nedostatkem sebevědomí, různými dlouho pěstovanými a utajovanými komplexy, neschopnosti projevit své city a pocity.
Kdysi mi jeden čtenář napsal, že moje články jsou výpovědi traumatizované hysterky, jiná čtenářka mi poděkovala slovy: „Nejvíce se člověk poučí z neštěstí těch druhých.”
Takže je na každém z vás, milí čtenáři, budete-li mé články číst či nikoli, protože svými traumaty zůstanu patrně ovlivněna po zbytek svého života, za což svým rodičům velmi děkuji, protože, ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré.
Celý život dělám vše proto, abych nebyla jako moji rodiče, což mi vyneslo nádherný vztah s mými syny. Nejednou jsem, aniž bych si to uvědomila, ranila jejich city, ale moji synové mají tu obrovskou výhodu, že o tom dokážou mluvit a já jsem šťastná, že to vím.
Jitka Gotterová
