„ Právo není spravedlnost, o pravdu tu přeci nejde ! “ řekla mi kdysi jedna advokátka na chodbě soudní budovy a já jsem si uvědomila, že v tom je právě problém naší justice, naší společnosti. Soudní spory jsou pouhé bitky advokátů, kteří se do krve bijí za své klienty, protože je za tuto práci platí. Nelze to mít advokátům za zlé, neboť pokud by si měli své klienty vybírat dle morálního kreditu, patrně by se neuživili. Obecně v našem soudnictví platí „ čím více peněz dáte do hry, tím větší šanci máte na výhru”.
Jestliže například vedete pracovně právní spor se svým bývalým zaměstnavatelem, který vyčíslil výši manka po čtyřech měsících od provedení inventury a požaduje, abyste se na něm finančně podíleli např. ve výši 10.000,-Kč i přesto, že bylo manko vyčísleno v době, kdy jste již tři měsíce nebyl zaměstnancem této firmy, selský rozum by řekl, takový spor nelze prohrát, neboť na mé straně stojí zákon, avšak…… Podáte odpor proti platebnímu rozkazu a žádáte nařízení soudního líčení, kam přinesete všechny dokumenty svědčící ve váš prospěch a říkáte si hrdě „ teď jim ukážu, kde je pravda “.
Dle zákona je váš zaměstnavatel povinen prokázat(v případě kolektivní hmotné odpovědnosti), že manko vzniklo, nikoli míru zavinění jednotlivých zaměstnanců – to už je na vás vyvinit se zčásti či zcela.
Soudce však není schopen posoudit, zda byla inventura a její následné vyčíslení provedeno správně a proto je nutné toto předat k posouzení soudnímu znalci, kterého musíte zaplatit – předem. „ Posudek soudního znalce bude stát cca 30.000,-Kč, takže se o tyto náklady účastníci sporu podělí rovným dílem a teprve potom budete moci předložit další materiály “ prohlásí soudce.
V němém úžasu zjistíte, že abyste mohli dokázat, že částka 10.000,-Kč je od vás vaším zaměstnavatelem požadována neoprávněně, musíte nejprve zaplatit 15.000,-Kč za posudek a pak se teprve začne soud zabývat vašimi důkazy.
Nemáte-li peníze na posudek, nemáte nárok na spravedlnost !
Chce se vám křičet, řvát, nadávat (na to však pozor, mohli byste ještě vyfasovat nějakou tu korunu navíc za pohrdání soudem, to se raději vyplakejte, nikoho tím nedojmete, ale je to zadarmo), zvýšil se vám tep a nevíte, jak se rozhodnout.
Většina obyčejných lidí uvažuje stejně „ deset je méně než patnáct a výsledek by byl stejně nejistý – jsme přece v Česku.
„Sláva vítězům, čest poraženým !” a „další pán na holení !”.
Když jsem před lety poprvé oblékla soudcovský talár, jako tak zvaný soudce z lidu, přísedící, členka senátu pro pracovně právní vztahy u okresního soudu, dmula se mi hruď pýchou, že to budu právě já, čestný člověk, kdo se bude podílet na průchodu spravedlnosti.
O své iluze jsem však přišla hned u prvního líčení, kdy jsem soudce upozornila na rozpory ve výpovědi jednoho z účastníků sporu a jimiž se však soudce odmítl zabývat.
Byla jsem poučena, že úkolem soudce je posuzovat případ pouze ve vztahu k platným zákonům, nikoli z hlediska lidského rozumu, či pocitů, dojmů.
Je třeba uzavřít případ co nejdříve, zbytečně ho neprotahovat, protože na stole leží dalších několik spisů, které je potřeba co nejrychleji vyřešit.
Pochopila jsem, co se od soudců z lidu, přísedících, očekává – nemyslet, nemluvit, nemít žádné pocity a pochopit, že právo není spravedlnost. Pak podepíšete rozsudek, protože nic jiného dělat nemůžete a ze soudní síně odcházíte naplněni hnusem.
Své lustrační osvědčení, kde mojí bezúhonnost a poctivost, potvrdil sám bezúhonný a poctivý pan Stanislav Gross, jsem strčila do šuplíku a žádného dalšího soudního líčení jsem se jako přísedící již nezúčastnila.
Přesto však má senát obrovský význam, protože tam, kde jsou přísedící si nemůže soudce vymyslet soudní líčení, které neproběhlo. Dle mého názoru, jsou SOUDY zahlceny obrovským množstvím spisů, nikoli proto, že bychom měli málo soudců, ale proto, že je v naší zemi bezpráví a samotné soudy nás svými rozhodnutími k nečestnosti a nepoctivosti přímo nabádají „ Proč bys nekradl, nepodváděl, netuneloval ? Podívej kolika lidem před Tebou už to vyšlo ! Jen do toho, za pokus to stojí !” Stále se diskutuje o reformách školství, ale ono je úplně jedno, jakým způsobem budou naše děti maturovat, na kolik škol si budou moci podat přihlášku, důležité je, aby z nich vyrostly čestní a slušní lidé, což nám, rodičům, naši politikové vůbec neusnadňují, protože dnes a denně vtloukáme našim dětem do hlavy prostřednictvím médií, že kdo lže, krade a podvádí, má šanci dotáhnout to až na politika či soudce.
Apeluji proto na naše politiky : Přestaňte ukazovat prstem jeden na druhého, kritizovat, odsuzovat či vyznamenávat činy druhých a začněte s reformami každý sám u sebe. Chovejte se tak, aby vaše činy byly hodny úcty nás obyčejných lidí, aby byly hodny úcty vás samých.
Buďte příkladem pro naše děti, pomozte nám z nich vychovat slušné lidi a za pár let se již soudci nebudou muset prokousávat hromadou spisů a učitelé se nebudou muset našich dětí bát a budou moci vykonávat svojí práci s láskou.
Dokud však právě soudy, justice nebudou pro občany České republiky zárukou spravedlnosti, nelze očekávat jakoukoli změnu.
Jitka Gotterová
