Nulová tolerance

 Co s tím budeme dělat ?

 Nikdy jsem se nezajímala o život muslimů, měla jsem pocit, že nikdy nemohu pochopit náboženství, které dovolí ukamenovat ženu, že nikdy nemohu pochopit jejich myšlení, způsob života.

Když jsem četla článek Alláhovy nevěsty, souhlasila jsem s autorem, že v našem českém prostředí nepotřebujeme objevovat islám a poznávat jeho zvěst. Kdo nemá potřebu, nechť nečte články muslimských žen. Určitě je lepší je nečíst, než jejich autory urážet - s tím souhlasím.

Jenže slova „Nečtěte články muslimských žen!" na mě zapůsobila stejně, jako slova

 „Neolizujte zmrzlé zábradlí!" na žáky Igora Hnízda.

Přečetla jsem vše, co se mi k tomuto tématu dostalo pod ruku a musím říci, že jsem ani poté sice mnohému neporozuměla a naopak přede mnou vyvstalo mnoho otazníků, ale uvědomila jsem si, že nemusíme všemu rozumět, stačí tolerovat, respektovat ty druhé. Nechat je žít, nechat je dýchat i ten „náš(?) vzduch."

Ve své omezenosti jsme se naučili házet do jednoho pytle, hlava ne hlava, vše, co pro nás představuje problém, vše, co se jakkoli vymyká našemu standardu, našemu chápání.

Bojíme se neznámého, ale nechceme poznat.

Máme pevně zafixované následující: muslim - terorista, Ukrajinec - mafie, Vietnamec - pojídač psů, Rom - zloděj, apd.

Jenže každý muslim není terorista, ale obyčejný člověk toužící po plnohodnotném životě.

Každý Ukrajinec není mafián.

Nemáme je rádi, protože berou našim lidem práci. Ale jakou práci ? Takovou, kterou většinou naše české ručičky dělat nechtějí.

Vietnamce také nemáme rádi, roztahují se tu, ale přesto u nich nakupujeme, stravujeme se v jejich restauracích. Celý národ je naprosto šokován informací, že Vietnamci chovají psy na maso, ale když se dozvíme, že jakýsi řezník z Horní Dolní zabíjí psy a dělá z nich klobásy, jednoduše to vyšumí.

Stejné je to s Romy. Nevím, zda je zprávné říci, že jsou mezi nimi zloději a povaleči, a nebo, že jsou mezi nimi i slušní lidé. Tak jako tak se najde pár takových, kteří si má slova vyloží po svém a budou křičet: „Tož ja nesu zloděj, toto je diskriminácia, co to tam ta Gotterova planca."

Je to stejné, jako když se média okamžitě chopila, z kontextu vytržených slov, paní Stehlíkové a zatímco ona měla patrně skutečně snahu řešit problémy konkrétních romských rodin s absencí školní docházky jejich dětí, většina z nás ji odsoudila za „nešťastně vyřčená slova " a tento mediální tlak byl patrně tak silný, že se za své výroky omluvila.

Mnoho lidí tuto zkušenost paní Stehlíkové přeje „má, co chtěla, teď alespoň vidí, jak se nevyplatí pomáhat cikánům."

A v tom je právě ten problém. Tak jak jsme se my naučili házet je do jednoho pytle, tak nám to teď sami Romové vrací.

Jakmile se pokusíme ukázat na jednoho, který neposílá děti do školy, na jednoho, který krade,

na jednoho, který nepracuje, vysype se tento pomyslný pytel a začnou z něj létat slova diskriminace, rasová nesnášenlivost, apd.

Jsem však přesvědčena, že i zde platí ono známé „potrefená husa, první zakejhá" a nebo „od koho to fičí, ten první křičí" a jsem přesvědčená, že právě ti slušní Romové pochopili, jak to paní Stehlíková myslela a o žádné rasové nesnášenlivosti či diskriminaci by je ani nenapadlo někde vykřikovat, protože oni sami vědí, že jsou slušní, a že se jich to netýká.

Dopracovali jsme to tak daleko, že se dnes už pomalu bojíme říci slovo Rom nahlas, abychom nebyli nařčeni z diskriminace a rasové nesnášenlivosti, bojíme se ukázat a říci: „Ten, ten to byl, ten kradl, potrestejme ho, stejně, jako kohokoli jiného, kdo si to zaslouží" a raději na nikoho konkrétního neukážeme a řekneme jednoduše: „Cikáni kradou."

Sami tak vlastně touto svojí paušalizací vytváříme toto nepříjemné prostředí, tyto problémy týkající se muslimů, Ukrajinců, Vietnamců a Romů.

Chyťme darebáka za ruku, a tomu, kdo bude první vykřikovat něco o diskriminaci, se podívejme na zoubek, pro jistotu, hned. Neodkládejme to!

Já sama neodsuzuji paní Stehlíkovou za snahu řešit romskou otázku, ale zlobím se na ni, že se omluvila za skutek, který omluvu nezasluhoval, a že naopak nedotáhla tyto konkrétní případy do konce, že ti, kdo své děti skutečně neposílají do školy a posílají je krást, v tom budou i nadále pokračovat a vrhat špatné světlo na ty ostatní, slušné Romy.

Já sama však nesouhlasím s paní Stehlíkovou v otázce zákazu fyzických trestů jako řešení týrání dětí, neboť se domnívám, že zákon již dnes chápe týrání dětí, jako trestný čin a stejně to trýznitele neodradí, a považuji tento návrh za stejně nesmyslný, jako, kdybychom bojovali proti znásilnění zákazem soulože, jako takové.

Vezměme, prosím, rozum do hrsti a nečiňme ukvapená rozhodnutí a nenávist, netoleranci a všechnu tu zlobu, jíž jsme naplněni, nacpěme do pytle, zavažme pevně provazem a kopněme ho ze schodů.

                                                                                                     Jitka Gotterová