Někdo na to má a někdo nemá.

Vychovávat malé dítě je velmi závažné a nelehké životní rozhodnutí. Někdo na to nemá ještě, někdo už a jiný nikdy, což jsem si uvědomila, když jsem nedávno jednoho takového malého človíčka hlídala.

Přislíbila jsem své kamarádce Lindě, že jí pohlídám dvouletého synka, aby si mohla zajít k lékaři a nemusela ho tahat s sebou. Měly jsme čas na kávu.

Malý David začal hystericky řvát hned poté, co jsem postavila na stůl, z jeho dosahu, hrnek voňavé kávy, načež mi jeho maminka vysvětlila, že by si prosil také jeden hrnek. „A co mu do něj mám dát, kakao, džus, mléko?" ptám se. „Né, jenom prázdnej, já mu do něj odleju trochu toho kafe" pravila Linda a já jsem si neodpustila otázku „a myslíš, že by mělo malé dítě pít kafe?"  „A co mám dělat když to chce ?" „No to je jasný, to se prostě nedá dělat nic" pomyslela jsem si a donesla hrnek, lžičku a piškoty.

David hned všechny ty piškoty naházel do toho hrnku a umíchal z toho leptavý hnus, který vzápětí vyklopil na stůl a než jeho maminka dořekla, zatímco se na něj láskyplně zahleděla „ ten malý rošťák ?!" , rozmetal tu hromádku ze stolu po celém obýváku. „Jé, promiň." „Ale to nic," pravila jsem a pokusila se nasadit také ten láskyplný výraz, zatímco jsem přemýšlela o tom, jak to tady s tím malým zmetkem, ty tři hodiny vydržím.

Zůstali jsme sami. Pokoušela jsem se nevnímat ten humus všude kolem, mile jsem se usmívala a pravila „broučku, to se nedělá víš?" David mě ignoroval, mlátil do stolu lžičkou, vztekle dupal a hulákal. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat.

Plesk, plesk. David na mě vytřeštil ta svá obrovská modrá kukadla, ale bylo ticho. No maminka, ani teta Džamila by se mnou jistě nesouhlasily, ale funguje to.  Kluk ani necekl, vysvětlili jsme si, co se smí a co ne a nechal se zaujmout hračkami. Byl roztomilý.

„Možná by to jenom chtělo, aby se mu někdo víc věnoval," pomyslela jsem si. Jenomže do výchovy nikomu mluvit nemůžu a ani nechci. Ono je také něco jiného umět zaujmout dítě tři hodiny a umět ho zaujmout od rána do večera - každý den.

Také jsem kdysi špatně snášela, když se mi někdo snažil mluvit do výchovy.

Vzpomněla jsem si, jak vyváděl můj starší syn, jako tříleté děcko, před výlohou hračkářství.

Vztekal se, dupal, válel se po chodníku a řval, jako protržený „ já chci, já chci, já chciiiiiiiii".   Nejen z hlediska výchovného, ale i proto, že mi byl velmi dobře znám obsah mojí peněženky, jsem nepovolila.

Sedla jsem si na chodník a čekala až ho to přejde. Někdy to trvalo třeba půl hodiny a pohledy všech kolemjdoucích se mi lepily na záda jako ptačí trus a jednou mi dokonce nějaká postarší dáma řekla, že jsem špatná matka. Ujistila jsem ji, že si toho jsem vědomá a požádala ji, zda by se tedy nechtěla ujmout převýchovy mého syna. Nechtěla.

Malý David docela rychle pochopil hru na odměny, a tak, když jsem prohlásila, že když se vykaká do nočníku, dostane dobrotu, opravdu se tužil.

Tlačil tak, že mu až lezly oči z důlků a já měla vážně strach, že mu popraskají žilky v očích, a tak jsem vyměkkla a dala mu dobrotu i bez bobku.

Každopádně jsem, ve chvíli, kdy jsem předala to malé hádě jeho matce, byla nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Klidně budu hlídat, jen když to dítě můžu zase vrátit.

Malé dítě je bezva, ale každý na to nemá. Někdo může být na výchovu dítěte ještě nepřipravený a jiný, jako třeba já, už moc pohodlný.

Každopádně  je dobře, když se může každá žena rozhodnout sama zda na to má, nebo nemá.

Jitka Gotterová