I když se spousta věcí nesměla, jako například říkat, že komunisti jsou svině, přestože se vám při oslovení soudruhu a soudružko otvírala kudla v kapse, nebo vám nebylo umožněno vycestovat na západ, absence v prvomájovém průvodu byla považována za těžký prohřešek, lidi si tak nějak na ty zákazy, příkazy a doporučení zvykli a naučili se v tom žít.
V šesta sedmdesátým jsem si to poprvé nadšeně štrádovala do školy, těšila se na nové spolužáky a soudružku učitelku a věřila, že mě čeká spousta dobrodružství. Čekala, už po půl roce zjistila soudružka učitelka, že jsem nějaká nepřizpůsobivá, hloupá a divná. Popravdě řečeno, divný byl každý, kdo byl jiný, svůj a kdo jakýmkoli způsobem vybočoval z řady. Nějaké rozvíjení osobnosti se tehdá ještě nenosilo, a když mojí mamince potvrdila paní psycholožka, že jsem dyslektik, dysgrafik a postupně vyjmenovala všechna ta, v té době, známá DYS..,moje maminka plakala a já vůbec nechápala proč.
S postupem času se z té divné holky stala pionýrka jaksepatří, sbírala papír, kaštany, vystřihovala papírové holubičky, které se jako symbol míru, lepily do školních oken a v prvomájovém průvodu máchala mávátkem ve tvaru kytky směrem k tribuně, jež zdobila rudá pěticípá hvězda a odkud nám, mládeži, kynuli pravicemi soudruzi.
Každoročně jsme k uctění památky vyhlazení Lidic a Ležáků navštěvovali kino, kde nám promítali filmy z koncentračních táborů, abychom věděli, uvědomili si a znali skutečný význam slova MÍR. A je taky fakt, že se nekonaly žádné pochody neonacistů, nenašel se žádný blb, který by si nechal kamsi vytetovat hákový kříž, nebo se fotil v nacistické uniformě.
Abychom si také dostatečně uvědomili, že jediným naším skutečným zachráncem a vzorem je Sovětský svaz - s ním na věčné časy a nikdy jinak, shlédla jsem snad osmkrát film o Boriskovi, malém sovětském hrdinovi, a o co více jsem byla několikanásobným dyslektikem, tím více citlivou jsem měla duši, takže když jsem vycházela z kina dojatá a ubrečená, pravila soudružka učitelka, ať to na ní nehraju.
Prý se za bolševika nikam nesmělo. I kdepak.
Já jezdila s rodiči každý rok k moři do NDR, kde jsme se cpali grilovanými kuřaty za babku, nakupovali levné spodní prádlo, bavlněná trička, pyžama a taky boty a kabáty. „To snad není pravda, von už zase táhne tašku žrádla," křičela maminka na tatínka, když si na cestu domů nakoupil několik štanglí salámu a musím přiznat, že tatínkova záliba v těchhle mastných dobrotách mi byla mnohem sympatičtější, než stát modelem v obchodě s hadry.
Takové moře v NDR však dokáže být pěkně zákeřné, takže když si jednoho krásného dne šel tatínek zaplavat s plným měchem těch báječných dobrot, málem ho to moře dočista pohltilo. Naštěstí jsem hodila tím směrem oko zrovna v okamžiku, kdy se nad ním zavřela hladina a po chvíli jsem svého rodiče polomrtvého dotáhla na břeh. Zatímco můj tatínek plival vodu a lapal po dechu, seběhla se banda českých soudruhů a všichni oceňovali, jak ta malá holka zachránila „toho pitomce, co si plave až bůhvíkam, dyš to neumí," takže jsem dostala vynadáno, že jsem svého otce zesměšnila, protože on se samozřejmě ve skutečnosti vůbec netopil.
Protože jsme do NDR jezdili i nadále každým rokem (kam taky jinam) a protože tam nikdo z místních nerozuměl česky ani nepanimal pa rusky, doporučili mi rodiče vybrat si jako druhý jazyk (první byla samozřejmě ruština) němčinu, čímž se značně rozšířily možnosti a zážitky naší rodiny.
Protože jsem však již jednou svého tatínka zesměšnila a potupila, rozhodl se tatínek koupit si jahodovou zmrzlinu dočista sám, bez mojí pomoci. Svojí první porci vanilkové věnoval mé sestře a pravil: „Já jí říkal, že chci tu jahodovou." Opět odmítl moji pomoc a nedal ani na mé rady, takže hned po zaplacení obdržel od mile se usmívající prodavačky další porci vanilkové, načež hulákal na celé okolí: „Já chci tu červenou, támhletu, tu druhou chci, tu červenou" a obdržel ještě jednu vanilkovou. To už jsme s maminkou a sestrou řičely smíchy, až nám tekly slzy, načež ke mně tatínek přiběhl a hulákal: „To se ti to směje co? Kdybych měl jako ty možnost učit se ve škole němčinu a ne jen tu zkurvenou ruštinu, taky bych si poradil." Tak vida, pořád to bylo za bolševika, a jaké jsem měla možnosti.
Po návratu domů mne v televizi zaujala reportáž o tom, jak je možné, že valná většina Čechů prostě neumí dobře rusky, taková nehoráznost. „To vono jestli to taky nebude tím, že čím víc člověk musí, tím víc se mu to hnusí, ty bolševický hovado," pravila maminka směrem k reportérovi a vypnula televizi. Nikomu z nás to zjevně nevadilo, protože stejně bychom museli koukat tak leda na záznam ze sjezdu KSČ.
I když musím přiznat, že jsem si tak nějak s postupem času zvykla na ty přiblblý panáky, co nám každý den kynuli pravicemi a pravili: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak," a člověk se to tak nějak naučil ignorovat, stejně jako dneska ignoruju tu neskutečnou hromadu hloupých reklam, kterou mi fláknou do jednoho filmu hnedle třikrát. Některý věci prostě člověk musí nechat proplout kolem....
I přes složitost tehdejší doby (a možná právě proto) bylo natočeno hodně nádherných filmů, na které se ještě dnes ráda podívám a mám pocit, že tehdy k sobě měli lidi mnohem blíž, než je tomu dnes. Snad právě díky té nesvobodě cítili jakousi soudržnost.
My děti jsme ani tak neprožívaly stranickou příslušnost svých rodičů, jinými slovy bylo nám putna, čí rodiče jsou a čí ne. Ale v tu chvíli, kdy jsem nakopla malýho Bartáčka do kulí, to jedno nebylo, protože jeho rodiče byli, což pro ty mé rodiče, kteří nebyli, mohlo představovat pěkné nepříjemnosti, protože von starej Bartáček, nejenom že byl, ale byl údajně pěkné zvíře.
„Já nechtěla, křičel na mě, že mu můžu políbit prdel a když ji na mě vystrčil, tak jsem se rozeběhla a nakopla ho do ní, ale jak byl předkloněnej moc, zasáhla moje noha jeho pytlík," vysvětlovala jsem panu Bartáčkovi a rodičům svůj počin, pročež se opět řešilo, že jsem fakt nějaká divná a nakonec se to svedlo na všechna ta moje DYS, což měli moji rodiče černé na bílém (naštěstí).
Moji rodiče mne před panem Bartáčkem pokárali a všem ostatním se chlubili, jakáže jsem to šikulka, když jsem toho malýho bolševického zmetka nakopala do kulí.
Tenkrát mi to poprvé došlo: „Když máš rodiče u komoušů, můžeš klidně vystrkovat na lidi prdel a je to vlastně úplně normální, a nakopnout tě do ní může jenom ten, kdo normální není," takže vlastně býti držitelkou všech těch dysfunkcí se ukázalo v době bolševika, jako obrovská výhoda.
Na konci základní školy pravila soudružka učitelka, že bych klidně mohla jít na střední školu, neboť jsem jako členka pěveckého souboru, tento velmi dobře reprezentovala před třemi roky v Sovětském svazu (na západ jsme vpuštěni nebyli, neb jsme byli považováni za skryté emigranty a nic nepomohlo vysvětlování naší soušky, že třicet dětí bez rodičů lze jen těžko považovat za emigranty) a tudíž se dá nade mnou zamhouřit minimálně jedno oko. Moje vysvědčení s vyznamenáním bylo poněkud v rozporu se stanovenou diagnózou paní psycholožky, proto se jím nikdo moc nezabýval.
Pak přišel devětaosmdesátý a došlo k převratu, takže už nikomu nevadilo, že nejsem svazák a neplatím příspěvky svazu Československo sovětského přátelství, což mi bylo do té doby vyčítáno a musela jsem to mnohokrát odůvodňovat.
No a velký zvíře pan Bartáček i s mladým, kterému jsem kdysi nakopala prdel, se stali mluvčími Občanského fóra a hlásali cosi o svobodě.
Tenkrát jsem ještě netušila, že tenhle Bartáček jednou pěkně nakope prdel nám, ale to už bude v jiné době. V době, kdy je naopak možné všechno. V době, v níž měla pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, ale.....
Jitka Gotterová
